Před devadesáti lety zazněla ve Smetanově síni premiéra kantáty pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany Svatý Václav Josefa Bohuslava Foerstera. Skladatelovo dílo vzniklo k příležitosti velkolepých oslav milénia patrona České země roku 1929 a k desetiletému výročí založení Československé republiky. O tom, že je dílo dosud živé a nalezne své místo také při oslavách sta let první republiky, přesvědčil posluchače nedělní koncert 25. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci.
V roli Václava se představil tenorista Tomáš Černý, Svatou Ludmilu ztvárnila mezzosopranistka Barbora Polášková, Drahomíru sopranistka Michaela Zajmi, Vladivoje basista Ivo Hrachovec, Boleslava basista Jiří Přibyl, Podivena barytonista Jakub Kettner, Hněvsu tenorista Jakub Rousek, Radslava a Čestu barytonista Roman Hoza, Týra basista David Szendiuch a postavu Ducha času recitoval Jan Fišar. Kromě Filharmonie Hradec Králové se koncertu účastnila také Kantiléna – sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno – a Sbor opery Národního divadla moravskoslezského. Sbory řídili Michal Jančík, Jakub Klecker a Jurij Galatenko, orchestr dirigoval Jakub Klecker.
Ačkoliv si Foersterova kantáta Svatý Václav žádá množství hudebníků a ve velikosti produkce si nic nezadá s orchestrálními a sborovými díly 20. století, její hudební jazyk připomíná spíše skromnou modlitbu a pokorné zamyšlení než hřmotnou oslavu. Melancholickou náladu umocňuje také časté používání dechových dřevěných nástrojů, které skladatel užil k nastolení lyrické atmosféry již v samém počátku díla. Sladká, bezmála pastorální melodika charakterizuje první setkání s knížetem Václavem sedícím na kamenné lávce před hrádkem. Foerster vložil do postavy Václava nesmírnou křehkost, dobromyslnost i sílu charakteru, tenoristovi Tomáši Černému se navíc podařilo autorovy klenuté melodie uchopit co možná nejjemněji a s velkou dávkou citu pro srozumitelnost, dikci a kultivovanost projevu. Dynamické poklesy a vzestupy korespondovaly s textem a dodávaly postavě lidskou uvěřitelnost.
Postava Ludmily v podání Barbory Poláškové působila vůči jasnému projevu Tomáše Černého částečně kontrastně – její temnější barva hlasu se však příjemně pojila s melodiemi klarinetů a dalších dřevěných dechových nástrojů. Naopak sopranistka Michaela Zajmi – jež ztvárnila Drahomíru – vlivem excesivního a zbytečně vyhroceného výrazu trochu přerostla Foersterovi přes hlavu. Při některých dramatičtějších částech nebylo zpěvačce příliš rozumět a celkovému vyznění by paradoxně více prospělo, kdyby sopranistka alespoň mírně zvolnila a ubrala na množství energie, která z jejího projevu doslova prýštila. Zbývající mužští zpěváci dokázali zaujmout i přes v některých případech až drastické krácení. Postava Vladivoje (Ivo Hrachovec) byla zásadně proškrtána a také část Podivenových replik (Jakub Kettner) byla vynechána. Obecně lze však výkony sólistů pochválit a snad žádný se neprovinil nedostatečnou intonací nebo neadekvátním uchopením své role.
Co však mohlo návštěvníkům vnést drobné vrásky na čelo, byly sbory. Nešťastné je, že za ne vždy dokonalé vyznění zpěváci a zpěvačky do velké míry ani nemohli. Přestože Foerster byl, co se týče sborové tvorby, odborník na slovo vzatý, v prostorách chrámu svatého Mořice se zpěváci chytali tónů jako topící se stébel trávy. Kromě problematické intonace se v některých částech pěvci rozcházeli také rytmicky, což v sále kostela s takto bohatým a táhnoucím se dozvukem bylo naneštěstí o to zřetelnější. Častokrát tak nebylo sborům příliš rozumět. Naopak velkou pochvalu si zpěváci zaslouží za bezmála éterické Gospodi, pomiluj ny – jemná dynamika orchestru navíc podtrhovala závažnost a posvátnost písně. Orchestr pod vedením Jakuba Kleckera dokázal v celé kantátě nabídnout pestrou hudební paletu s relativním ohledem na kostelní prostory, ani ty vyhrocenější části tak nepůsobily přehnaně a do chrámu svatého Mořice dobře zapadly.
Kantáta Svatý Václav na slova Antonína Klášterského je bezpochyby mohutným dílem, je však také lyrickým vyprávěním a intimní zpovědí. Hudebníkům i zpěvákům se podařilo tuto rovinu ve skladbě nalézt a postavit na ní celkové interpretační uchopení díla. Je pravdou, že Foersterův hudební odkaz tvoří v současné době pouhý zlomek produkce, avšak uvedení kantáty Svatý Václav je jednou z vlaštovek, které by mohly přesvědčit posluchače i organizátory, že autorovo dílo je živé a daří se mu promlouvat i k současnému publiku. Je třeba také zmínit, že na nedělním koncertě byl pořízen teprve druhý rozhlasový a první televizní záznam. Snad tedy tyto aktivity probudí zájem o dílo jedno z přehlížených českých skladatelů.
