Absolutní vítěz mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina z roku 2005 a komorní orchestr o 22 smyčcích. Sobotní koncert Janáčkova máje v Havířově přinesl program s jasnými kritérii: uvést skladby, které opravdu nemusí být posluchačům známé a nechat v nich na pódiu duši.
Nevšední program zahájila Scéna s jeřáby op. 44 č. 2 finského skladatele Jeana Sibelia. Skladba byla původně součástí scénické hudby ke hře Kuolema (Smrti), daleko slavnější však je z čtyřiačtyřicátého opusu č. 1, jímž je proslulý Valse triste. Domnívám se, že je tomu trochu neprávem. Amsterdam Sinfonietta zahrála Scénu s jeřáby v minuciózním dynamickém odstínění. Pianissima byla vedena s přesnou intonační jistotou, tvarování melodie se neslo v naprostém vystižení tektonických dispozic kompozice. Nádhernou pasáží byl duet klarinetů, které hrály za zády posluchačů. Nebeský zvuk smyčců pramenil z dokonalé souhry a perfektního vedení umělecké šéfky souboru Candidy Thompson. Hluboce nostalgická hudební scéna vyzněla zdrcující neúprosností.
Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 23 A dur KV 488 byl pro orchestr čtveráckou hříčkou. Tím nemyslím, že by byl interpretačně nějak snadný. Každý muzikant ví, jak lehce v klasicistní hudbě vyplují na povrch nepřesnosti. Těch bylo provedení orchestru i sólisty Rafała Blechacze ovšem ušetřeno. Dvojí expozice stejného tématu v Allegru první věty byla dynamicky pěkně diferencována poprvé v orchestru, poté v klavíru. Druhá věta Andante v třídílné písňové formě přinesla v tématu zajímavou kombinaci typické německé melancholie s prvky italské siciliany. Finální rondo zasvítilo temperamentním provedením, které bylo v jednom momentu nepatrně poznamenáno tempovým předbíháním sólisty. Jinak si ale Blechacz zaslouží uznání, jeho Mozart byl stylový, náležitě odlehčený a důvtipně cizelovaný. Klavírista se dočkal standing ovation, na něž reagoval přídavkem v podobě Chopinova Valčíku cis moll Op.64/2, B.164/2 zahraného rytmicky originálně a v zajímavé témbrové kvalitě. Následující potlesk už humorně odměnil pouze několikavteřinovou rozlučkovou codou.
Po přestávce dostali posluchači v tetelivém havířovském parnu studenou sprchu. Einojuhani Rautavaara je jednomyslně považován za jednoho z nejlepších finských, ale i světových skladatelů současnosti. Rautavaarův Pelimannit op. 1 má charakter suity s tempovým a barevně kontrastním řazením vět. První věta Narbolaisten Braa Speli upoutala široce rozklenutou nástrojovou sazbou a originální harmonií s nádhernou barvou. Strukturální vrstvení jednotlivých nástrojů místy využilo také mikrointervalové poměry. Druhou větu Kopsin Jonas zahájila Candida Thompson sugestivní ostinátní melodií houslí, k níž se přidává tajemné, napínavé téma v kontrabasech a violoncellech. Klockar Samuel Dikstrom v třetí části je neobarokní reminiscencí s dynamicky excelentně odstíněnými nástroji v arpeggiích. Následující Pirun Polska je hudbou velké hloubky a tragického vzruchu. Závěrečná jiskřivá Hypyt v humorných jazzových glissandech a motorickém rychlém tempu ukázal, že Rautavaara je schopen jakékoli stylové koláže, aniž by rezignoval na základní postuláty hudební matérie. Jeho hudba segmentuje prvky melodie, harmonie, rytmu, ale zároveň je popírá a znesnadňuje jejich vnímání mistrnou polyfonií, rytmickými finesami a schopností nacházet zajímavé nástrojové barvy. Bylo skutečně úžasné slyšet hudbu tohoto velkého mistra naživo. Sinfonietta zahrála Rautavaarovu skladbu s fantastickou precizností a energickým nasazením, které by jí mohly naše orchestry tiše závidět.
Závěrečný Smyčcový kvartet g moll op. 27 Edvarda Hagerupa Griega byl pomyslnou třešničkou na zmrzlinovém dortu. Ač se jednalo o dlouhý program, Sinfonietta odpověděla na dlouhotrvající potlesk a opětovné standing ovation přídavkem ze Sibeliova opusu 44 č. 1. Valse triste v závěru dokonale stmelil zážitek z koncertu, který se může jednoznačně považovat za jeden z festivalových vrcholů hned z několika důvodů: báječně dramaturgicky vystavěným programem s díly neznámými, o to však více zajímavými a naprosto přesvědčivou hrou celého ansámblu, jehož nasazení a přesnost byla na světové úrovni. Velký podíl na přesvědčivosti má rovněž vystižení tektonických parametrů všech skladeb večera a detailně promyšlená dynamika. Rád bych, kromě úžasné Candidy Thomspon, ocenil také koncertní mistryni violoncell Kaori Yamagami, jejíž muzikální cítění a temperament byly skutečně jedinečné. Ale osobní komentář by zasloužili také další členové Sinfonietty.
