Provokující složkou berlínské inscenace se ovšem opět stala režie: Hans Neuenfels se opět pokusil být za každou cenu dominantní a originální, což se mu dařilo často na úkor logiky a srozumitelnosti. Dílo interpretuje ve třech dobových epochách – mytologické (přidané postavy), barokní (sbor) a současné (sólové figury). Většinu scén ozvláštňuje překvapivým výkladem, který se zdá být ilustrací určitých tezí, jež s tématem, ale především s hudbou, zpravidla nemají moc společného. Jako by se obával nudy, nechává árie doplňovat často pitoreskními akcemi (samozřejmě pantomimickými), například Ilia svou milostnou touhu obhajuje před mrtvým otcem a bratry, Elettra zase během své árie evokuje své vzpomínky na sourozence z dětství a podobně. Hlavní dějová osa, kdy Idomeneo slíbí za záchranu vlastního života obětovat prvního člověka, kterého na břehu potká, netuše, že půjde o vlastního syna Idamanta, přivedl Neuenfelse k myšlence vyústit inscenaci jako vzpouru proti bohům, jako osvobození lidstva z náboženské závislosti a fanatismu. Tím se dostal zcela mimo možnosti operní interpretace, už proto, že dílo končí ve shodě s tradicí opery seria šťatně. Orákulum zbavuje Idomenea povinnosti oběti, trůn dává Idamantovi spolu s princeznou Ilií. Ovšem Neuenfels přidává další konec: Objevuje se Idomeneo v zakrvácené košili a ve velkém pytli nese useknuté hlavy vůdčích představitelů hlavních náboženství – Krista, Mohammeda, Buddhy a Poseidona, které, na rozdíl od jednajících postav v dobových kostýmech, se pokoušel neústrojně začlenit do děje. Není divu, že jinak distingované berlínské publikum zachvátila na konci vřava „Buhrufů“, tu a tasm ovšem přerušovaných fanatickým voláním „Bravo“. Naštěstí i tentokrát se potvrdilo, že vnitřní étos geniálního díla jakkoliv pochybený režijní výklad přežije a u publika, které je nakonec stejně rozhodujícím arbitrem, zvítězí taková režijní interpretace, jejíž koncepce a výklad nevybočuje z mantinelů tvůrční interpretace a estetického vkusu.