Hornolužické městečko Seifhennersdorf ležící přímo na česko-německé hranici se v sobotu 14. října poprvé rozeznělo tóny pod hlavičkou mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. Ten každoročně expanduje několika koncerty do Německa s cílem propojit historickými okolnostmi uměle přetrhané vazby v regionu okolo Lužických hor. V Seifhennersdorfu sídlí od roku 1992 závod tradičního německého výrobce klavírů Bechstein, a tak se nanejvýš hodilo umístit do místní koncertní síně Bechstein VielHarmonie klavírní recitál letošní umělecké garantky festivalu Jitky Čechové.
Ta se své role zhostila s plnou zodpovědností a nadšením a s jejím přispěním se ve festivalové dramaturgii objevilo několik nápaditých koncertů. Program svého jediného sólového recitálu sestavila z děl českých skladatelů, která vznikla v rozmezí let 1893–1939. Nejstarší byl juvenilní cyklus Vzpomínky Vítězslava Nováka, nejmladší Toccata Jaroslava Ježka. Doba vzniku byla samozřejmě na každé skladbě znát – Novákovy Vzpomínky nebo Sukovo Jaro jsou ještě vystavěny v romantických plochách, byť s modernější texturou, naopak Janáčkova sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“, Páleníčkova Klavírní sonáta a Ježkova Toccata jsou daleko modernější po všech stránkách.
Ve snaze o pestrost zařadila Jitka Čechová ony „větší“ a romantičtěji laděné skladby na začátek a na konec programu, ovšem dojem z toho byl spíše roztříštěný. Posluchačsky vhodnější by možná bylo zařadit je obě do první poloviny a druhou věnovat stylově odlišným „kouskům“. Ty také evidentně lépe vyhovují interpretačnímu a hráčskému naturelu Jitky Čechové, která je úhozově, rytmicky a stylově precizně zvládla. Janáčkova sonáta vyzněla naprosto dokonale, její mnohovrstevnatost i dramatický náboj byly strhující. Stejně tak není co vytknout interpretaci sonáty Josefa Páleníčka, kterou napsal během studií a v každé větě experimentoval s odlišnými hudebními prvky. Excelentně Čechová zahrála Ježkovu Toccatu, dílko působící hravě, ale technicky velice obtížné. Ježek a Janáček byli absolutními vrcholy večera.
U Nováka i Suka však nezbývá než přiznat jistou rozpačitost. Tuším, že skladby nepatří do kmenového repertoáru Jitky Čechové, a oceňuji snahu o dramaturgické souvislosti a vhodné doplnění „českého“ programu. Oběma skladbám však chyběl hlubší ponor – myšlenkový i úhozový, což možná zapříčinil i fakt, že interpretka je hrála z not. Jsou nesporně velice obtížné, nicméně srovnání se stejně náročným Janáčkem hraným zpaměti a evidentně daleko více „zažitým“ bylo neúprosné. Nezbylo příliš mnoho prostoru pro přesvědčivou práci jak s většími plochami, tak nezbytnými detaily.
Jitka Čechová se v každém případě projevila jako vyzrálá umělkyně, která ví, co chce říct, a pro dosažení úspěchu u publika nesahá po „osvědčeném“ repertoáru. Za to budiž výrazně oceněna. Po bouřlivém potlesku přidala Ježkův Bugatti step a Janáčkův Lístek odvanutý, a ještě předtím vysekla poklonu koncertnímu nástroji, který jí firma Bechstein poskytla. Jeho zvuk by se bezpochyby lépe nesl v koncertní síni s vyšším stropem a lepší akustikou – ve VielHarmonie dokonce zvuk do vzdálenější části sálu přizvukují reproduktory. Firma si toho je vědoma a přímo ve výrobním areálu staví nový sál s větší kapacitou jak sedadel, tak celkové kubatury. Máme se na co těšit, a určitě nejvíc festival Lípa Musica.
