Mladou čínskou pianistku Sa Chen předchází skvělá pověst – za pozornost určitě stojí přinejmenším to, že se výborně umístila na třech z nejprestižnějších světových klavírních soutěží: r. 1996 získala jako šestnáctiletá 4. cenu v Leeds International Piano Competition, v r. 2000 4. cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě a v r. 2005 3. cenu na Van Cliburn International Piano Competition ve Fort Worth v Texasu. Pro Pražské jaro (Rudolfinum, 19. 5. 2015) si připravila program, který rozhodně nelze označit za tuctový. Svůj recitál zahájila Preludiem, chorálem a fugou Césara Francka. Myšlenkově i pianisticky náročné dílo hrála překvapivě měkkým a vláčným úhozem a držela ho povětšinou v tiché dynamice, spíše jako by interpretovala hudbu některého z mistrů impresionismu. Skladbě to kupodivu nebylo nijak na škodu – díky dlouhým a zřetelně vedeným frázím zůstala komplikovaná architektura díla dokonale přehledná a dokonce ani neztratila nic ze své monumentálnosti. V následující Suitě bergamasque Clauda Debussyho si mohli posluchači vychutnat jemné opalizující barvy, s nimiž Sa Chen pracuje přímo mistrovsky – i když přiznávám, že jsem při Menuetu a Passepied vzpomínal na Jeana-Yvese Thibaudeta, který před třemi lety hrál na Dvořákově Praze tyto dvě věty nejen nesmírně barevně, ale také s neodolatelným vtipem a šarmem. Ovšem něžným pianissimovým dotykům, z nichž vykouzlila Sa Chen snovou náladu měsíční noci ve slavné třetí věty Suity bergamasque, nazvané Svit luny, by nemohl konkurovat ani on. Po přestávce zazněly tři mazurky Fryderyka Chopina: C dur op. 56/2, cis moll op. 30/4 a cis moll op. 63/3. Sa Chen je považovaná za jednu z předních světových chopinovských interpretek, a lze-li soudit jen podle těchto tří mazurek, pak zcela oprávněně. Její hra byla poetická, barvitá, dodýchnutá do posledního záchvěvu a přitom neobyčejně nápaditá, neboť klavíristka dokázala v těchto celkem často uváděných skladbách objevit netušené a zajímavé vedlejší hlasy. Večer uzavřela umělkyně Schumannovým Karnevalem op. 9. I v tomto díle jsme mohli ocenit jemnou barevnost, vzdušnost, měkkost a lehkost její hry, ale navíc jsme tu víc než v předchozích skladbách měli příležitost obdivovat její skvělou prstovou techniku, jež byla zvláště v rychlých částech díla (Florestan, Pantaleon et Colombine, Paganini, Pause, Marche des Davidbündler) opravdu mimořádná. Umění sympatické a skromně působící pianistky ocenili festivaloví posluchači vřelým potleskem, za který se Sa Chen odměnila třemi přídavky. Nejprve uvedla půvabnou romantizující klavírní transkripci čínské písně Podzimní měsíc nad tichým jezerem, kterou vytvořil čínský skladatel Chen Peixun, poté zahrála Chopinovo Nokturno cis moll (KK IVa/16), v jehož úžasném pianissimovém závěru se snad už ani nedotýkala kláves, a nakonec „vystřelila“ Chopinovu Revoluční etudu – v tempu tak závratném, že její prsty občas už prostě nestíhaly…
