Bratislavské hudební slavnosti (43. ročník) byly netradiční již svým listopadovým termínem, čímž organizátoři ztratili možnost zabezpečit umělce, kteří vystupují v září na festivalu Moravský podzim, s kterým si v minulosti vyměňovali zahraniční hosty. Přesto si festival uchoval relativně vysokou uměleckou úroveň a svým příznivcům nabídl od 23. listopadu do 7. prosince 25 koncertů (z toho 16 v Koncertní síni Slovenské filharmonie). Oproti minulým ročníkům chyběl koncert v chrámových prostorách, nikoliv však sakrální hudba, jež byla bohatě zastoupená (Charpentier, Liszt, Franck, Gounod). Jestli v mozartovském roce zazněly skladby salcburského maestra na jedenácti koncertech, teď Mozart úplně chyběl a oproti minulosti se zredukovala také přítomnost české hudby (loni především díla Bohuslava Martinů). Jestli tedy českou hudební kulturu reprezentoval jedině Dvořákův Kvintet č. 3 , českých interpretů bylo více: Český národní symfonický orchestr s dirigentem Liborem Peškem (s netradiční muzikálově jazzovou dramaturgií – Brubeck, Gershwin, Bernstein), s Košickou filharmonií vystoupili Leoš Svarovský a Pavel Šporcl, v New Talent 2007 soutěžily dva mladé české talenty: houslistka Jana Vonášková-Nováková a violoncellista Tomáš Jamník (oba skončili v semifinále). V dramaturgii byly relativně bohatě zastoupeni také slovenští skladatelé (celkem 11), od Jána Levoslava Belly a jubilujících osmdesátníků (Ladislav Burlas, Milan Novák), skladatelů střední generace (Bázlik, Kupkovič) po generaci mladší (Kollovič, v opeře SND premiéra experimentální opery Martina Burlase). Celý blok koncertu byl věnován tvorbě nejvýznamnějšího slovenského sborového tvůrce Ivana Hrušovského, na závěrečném koncertu zazněl v premiéře Koncert č. 3 pro housle a orchestr nedávno zesnulého Ilji Zeljenky. Potěšilo, že Komorní orchestr z Toulouse uvedl i Suchoňovu Serenádu pro smyčcový orchestr op. 5 . Světovou premiérou byly Konvergence Christophera Brubecka, slovenskými pak komorní díla Larse Erika Larsona a Gillese Coliarda. Dramaturgicky vzácné bylo uvedení Ligetiho skladby Lontano nebo Offertoria Sofie Gubajduliny.
Festival měl tři umělecké vrcholy. Prvním bylo vystoupení klavírního tria Boris Berezovskij, Dmitrij Machtin, Alexandr Kňazev, které je ozdobou významných světových pódií (předvedli díla Mendelssohna-Bartholdyho, Šostakoviče a Čajkovského). Ze šesti zahraničních orchestrů byli jednoznačně nejlepší Vídenští symfonici s dirigentem Fabiem Luisim. Svůj koncert začali Ligetiho skladbou a ukončili Schumannovou Symfonií č. 3 Es dur . Obzvlášť v úvodní a závěrečné části (Lebhaft) byl jejich výkon strhující, skvěle postihující romantický patos, ale také formovou přísnost skladby. Ve střední části koncertu uvedli Straussovy Čtyři poslední písně se sopranistkou Ricardou Merbeth (nahradila na poslední chvíli Sandru Trattnigg). Dirigentovo i zpěvaččino pojetí bylo nezvykle dramatické, ale s meditativností Straussovy partitury si protiřečilo pouze na první pohled. Skladatelovo životní bilancování bylo ve výsledku naplněno nejen tóny nostalgie, ale také drásajícího smutku. Dramatický fond Merbethové (často interpretující Wagnera) a bohatě barevný zvuk orchestru se skvěle doplňovaly. Třetím vrcholem festivalu bylo vystoupení Sinfonieorchestru Baden-Baden und Freiburg s dirigentem Heinrichem Schiffem a houslistou Gidonem Kremerem, které gradovalo „Titanskou“ symfonií Gustava Mahlera, skvěle hudebně postihující protikladné nálady a dynamické kontrasty jednotlivých částí.
Zklamáním bylo zrušení operního recitálu Miroslava Dvorského (v důsledku onemocnění tenoristy), zcela neuspokojil ani písňový recitál Gabriely Beňačkové, jednak pro mírně populistickou dramaturgii (zlidovělé písně Schneidera Trnavského), ale taky pro výrazovou monotónnost interpretace (Schumann, Strauss) i prohřešky vůči stylu (v barokním repertoáru). K pozitivům lze přidat také skutečnost, že kromě osvědčené vysoké úrovně Slovenského filharmonického sboru (v Lisztově Misse solemnis a Gounodově Messe solenelle de Sainte Cécile ) naznačil možný návrat ke své někdejší kvalitě pěvecký sbor Lúčnice se sbormistryní Elenou Matušovou (díla Hrušovského). Z mimouměleckých fenoménů nelze přehlédnout pozitivní zájem publika (kontrastující s nižší návštěvností koncertu poslední sezony Slovenské filharmonie) a téměr ignoraci festivalu Slovenskou televizí a jen vlažný postoj ostatních médií k této nejvýznamnější události hudebního života města i celého Slovenska. A to se ještě před dvaceti třiceti lety o Bratislavě hrdě říkalo, že je městem hudby. Na závěr je třeba vyslovit obdiv organizátorům BHS, kteří za peníze, jež jsou snad desetinou rozpočtu Pražského jara, jsou schopni zabezpečit kvalitní umělce, a tak umožňují na čtrnáct dnů v každém roce pookřát milovníkům skutečného umění.
