Poslechnout si za pochmurného prosincového večera adventní koncert v londýnské Wigmore Hall bylo vzácné potěšení. Vystoupilo šest členů (včetně tří zpěváků) renomovaného francouzského souboru Les Talens Lyriques, jež řídil jeho zakladatel, vynikající cembalista a varhaník Christophe Rousset. Na programu byl výhradně Marc-Antoine Charpentier (1643–1704) – jak vokální skladby doprovázené třemi violami (dvěmi da braccio a jednou gambou) a varhanami, popř. cembalem, tak instrumentální skladby pro tuto malou sestavu.
Koncert věnovaný pouze jedinému skladateli by se mohl zdát odvážným činem, ale v této době, vzhledem k obvyklým všudypřítomným Mesiášům nebo Bachovu Vánočnímu oratoriu, to byla vítaná změna. Pestrost programu a rozmanitost forem překvapily, i když někdy téměř přísná krása Charpentierovy hudby přiváděla posluchače víc k hlubokému zamyšlení než k prosté radosti z předvánočního muzicírování.
Zpěváky, kteří spolupracují s Les Talens Lyriques, poslouchám vždy ráda. Američan Robert Getchell, který byl v programu uveden jako tenor, je však ve skutečnosti ‚haute-contre‘ (což byl i sám Charpentier). Jde v podstatě o francouzskou verzi kontratenoru (typický rozsah C3 až D5,, ale ladění bylo ve Francii v 18. století až o celý tón níž než dnes); Charpentier napsal pro tento typ hlasu řadu skladeb, tak jako Rameau a později i Gluck. Getchell studoval francouzskou barokní hudbu na Centre de musique baroque ve Versailles a na amsterdamské konzervatoři. Vystoupil se soubory jako Collegium Vocale Gent s Philippem Herreweghe nebo Netherlands Bach Society, a rovněž na operních scénách v Lucembursku, Paříži, Lille a Caen, a na turné v Evropě, USA a Jižní Americe.
Francouz Fabien Hyon je klasický tenorista s větším hlasem, který přesto do tria výborně zapadl, a to i díky pěkné barvě hlasu. Jak on, tak francouzský barytonista Benoît Arnould získali cenu Révélations Classiques de l’Adami (Hyon v roce 2015, ještě před promocí na pařížské konzervatoři v roce 2016; Arnould ji získal v roce 2007). Hyon již vystoupil nejen na festivalech po celé Francii, ale i v Théâtre du Châtelet v Paříži, ve Philharmonie tamtéž, v Théâtre Gérard Philipe a na operních scénách v Lille a Lucembursku; ke skladatelům, v jejichž operách účinkoval, patří Monteverdi, Mozart, Offenbach a Debussy, zabývá se však i soudobou hudbou. Arnould pracoval s dirigenty jako Ton Koopman, Marc Minkowski, Emmanuelle Haïm a Philippe Herreweghe, a na turné po Evropě a Severní Americe vystoupil s několika soubory, včetně Kammerorchester Basel; k jeho nahrávkám patří role hlavní role v operách Campry, Rameaua a Lullyho. Všichni tři zpívali s úžasnou jistotou, a jejich hlasy se skvěle proplétaly. Dojem udělali i Japonec Atsushi Sakaï a jeho kolegyně Marion Martineau a gambistka Isabelle Saint-Yves: měkký a vláčný zvuk viol citlivě násobil a podpíral hlasy, a nástroje občas opakovaly vokální materiál.
Rehabilitace Charpentierovy hudby na koncertním podiu i na nahrávkách je jedním z největších úspěchů hnutí historicky poučené interpretace. O skladatelově životě víme stále málo, ale jeho dlouho zanedbávaná hudba – jak sakrální, tak světská díla – je dnes uznávána pro její nespornou kvalitu. V posledních padesáti letech tak zaujímá skladatel ve francouzském barokním repertoáru významné postavení. Charpentier – i když byl uznáván jako jeden z předních francouzských skladatelů své doby – nikdy nezískal oficiální postavení na dvoře Ludvíka XIV., tehdy po hudební stránce zcela pod nadvládou Lullyho. Potřebnou patronku našel v zámožné a zbožné vévodkyni Marii de Guise, která velmi podporovala hudbu a kulturu. V jejím domě v pařížské čtvrti Marais žil až do její smrti v roce 1688 a napsal pro ni velkou řadu sakrálních vokálních skladeb; Marii de Guise byl blízký mariánský kult, a řada skladeb na tomto koncertě byla napsána buď pro její kapli, nebo nedaleký kostel Notre Dame de la Mercy. Charpentier vždy dbal na vztah hudby k textu, a jak bylo vidět na tomto koncertě, dokázal psát jak na latinský text, tak na francouzský, a vyrovnat se s rozdílnými styly v obou jazycích. Jeho hudba k vánocům, na latinské texty, zahrnuje šest děl, které lze považovat za dramatická moteta nebo malá pastorální oratoria; jsou pravděpodobně ovlivněná Carissimim, u něhož Charpentier studoval v Římě.
Koncert však zahájily skladby, které se vánoc přímo netýkají. Všechny byly spojeny s mariánským kultem: Litanies de la Vierge H84 (pravděpodobně z konce 80. let sedmnáctého století) jsou modlitby zpívané při odpoledních bohoslužbách ve sváteční dny); Pour la Vierge H360 (pravděpodobně z počátku 90. let sedmnáctého století) a motet Salut pour la veille des O H36 (pravděpodobně také z tohoto období), v němž skladatel zhudebnil část hymnu sv. Tomáše Akvinského. Obzvlášť mne zaujala pěkná Pour la Vierge H360 – krátké, svěží zhudebnění hymnu k Narození Panny Marie. První polovinu uzavřela Antiphona in honorem beatae virginis redemptione captivorum, psaná pro jeden z klášterů podporovaných vévodkyní de Guise.
In circumcisione Domini (pravděpodobně psaná kolem roku 1683), která otevřela druhou část večera, je určena ke svátku Obřízky Páně (1. ledna). V podstatě jde o minituarní oratorio, s dramatickým dialogem mezi pastýři a anděly. V živém a vtipném dialogu jsme však mohli ocenit i bohaté harmonie podporující recitativy. Skladatelovy Noëls pour les pour les instruments (jež soubor hrál v obou polovinách koncertu) jsou půvabné miniatury, psané v duchu původních francouzských koled ze 16. a 17. století. Sedm O Antiphones (pravděpodobně z počátku 90. let sedmnáctého století) je zhudebnění latinských textů, v nichž se předvídá Kristův příchod; zpívají se o nešporách během posledního adventního týdne. Kombinace deklamace, chromatiky a kontrastů v těchto intimních skladbách připomíná italský madrigal, jenž snad mohl skladatele inspirovat.
Skutečným vrcholem večera bylo závěrečné Magnificat H73 (pravděpodobně ze 70. let 17. století). Jde vlastně o monumentální pasacaglii, která se odvíjí houževnatě, ba téměř hypnoticky, nad generálním basem. V sále bylo ticho jako v kostele, a po několika závěrečných ztichlých Amen zaplavil sál zjevný pocit hlubokého obdivu, ale i euforie. Soubor odměnil vřelý potlesk téměř vyprodaného sálu krásným přídavkem – zůstal u Charpentiera, jehož půvabný motet Laudate Dominum H159 je pozoruhodný i rafinovanou ornamentací.
Domů jsme odcházeli v posvátné náladě. A cestou jsem znovu přemýšlela i o tom, proč ani soubor Les Talens Lyriques, založený v roce 1991, ani samotný Christophe Rousset – vynikající cembalista – zatím nebyli nikdy pozváni k vystoupení v České republice. Pokaždé, když je slyším – ať v Londýně (kde hrají pravidelně a velmi rádi) nebo ve Francii – nemohu pochopit, proč je u nás opomíjen. Proč nedal zatím ani jeden z českých festivalů tomuto souboru příležitost potěšit české publikum skvělou interpretací zejména francouzské hudby? Až dosud jej mohla většina našich diváků slyšet pouze na nahrávkách. Tato situace musí opravdu být napravena co nejdřív. V roce 2021 oslaví soubor 30. výročí svého založení: agenti a vedení festivalů, berte to prosím na vědomí! České publikum si zaslouží uslyšet Les Talens Lyriques živě.
