Na pátém abonentním koncertě řady „B“ v Rudolfinu ve středu 23. února 2022 spojila Česká filharmonie své síly s Pražským filharmonickým sborem a s čínskou pianistkou Yujou Wang. A na dirigentském stupínku se ten večer vystřídali hned dva dirigenti: Lukáš Vasilek, sbormistr Pražského filharmonického sboru, a Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie.
Prvním číslem programu byla česká premiéra skladby Agnus Dei Martina Smolky. Dílo je určené dvěma smíšeným sborům a cappella a vzniklo na objednávku rozhlasového sboru ve Stuttgartu, kde také mělo v roce 2012 svou premiéru. V programové brožuře jsme se mohli dočíst, že autor pojal tuto kompozici jako „malé rekviem“ za svého otce – muzikologa a skladatele Jaroslava Smolku. Martin Smolka ve své skladbě pracuje s textem Agnus dei, tak jak zazní v zádušní mši. Tento text ovšem překvapivě proložil ještě torzem textu lidové písničky Dievča umiralo, která má – vzdor pochmurnému prvnímu verši – značně „světský“ obsah.
Lukáš Vasilek využil prostorové dispozice Dvořákovy síně a rozmístil oba sbory tak, že početnější skupina stála na varhanní empoře, menší skupina na levé straně pódia. Dirigent stál uprostřed pódia. Interpretačně se jedná o dílo velmi náročné: útržkovitý text jako by proplouval prostorem mezi oběma sbory. Vláčné plynutí hudby pak evokovalo pocit jakéhosi pomalého, intenzívního vlnění, připomínajícího možná rozevláté obilné pole, moře nebo mlhy na horách. Kompozičně velice zajímavá byla střední část skladby, kdy sbor umístěný na pódiu zpíval text lidové písničky a sbor u varhan jej doprovázel neuvěřitelně dlouhou pianissimovou prodlevou. Neméně působivý byl zvukový efekt vyzvánějících zvonů před závěrem skladby. Pražský filharmonický sbor a Lukáš Vasilek prokázali v tomto díle své špičkové kvality a zaslouží jen slova chvály a obdivu. Vyznění Smolkova Agnus dei bylo v jejich podání mimořádně sugestivní – a věřím, že to tak vnímal i autor, který byl provedení přítomen.
V následující skladbě, Klavírním koncertu č. 1 fis moll op. 1 Sergeje Rachmaninova, vystoupila jako sólistka mladá čínská klavíristka Yuja Wang, jež je v letošní sezóně rezidenční umělkyní České filharmonie. Yuja Wang dnes patří mezi světovou pianistickou elitu a je ověnčená dlouhou řadou prestižních ocenění. Své pověsti nezůstala v Rachmaninovovi dlužna ani to nejmenší. Fascinovala svou famózní technikou, sebejistotou, emotivností, smyslem pro výstavbu a krásným znělým klavírním zvukem – a to nejen ve forte, ale i v tiché dynamice. Její suverénní technika je takového druhu, že i v těch nejrychlejších a nejtěžších partiích jsem měl pocit, že kdyby Yuja Wang chtěla, klidně ještě přidá na tempu. V lyrických místech jsme pak mohli obdivovat jemnou barevnost, poetičnost a zpěvnost její hry. Výborně si vedl také orchestr. Přestože hlavní váha leží v této skladbě na klavíru, Semjon Byčkov vypracoval orchestrální složku tak inspirovaně, že byla sólovému klavírnímu partu naprosto rovnocenná. Navíc odhalil v Rachmaninovově partituře spoustu zajímavých detailů, kterých jsem si nikdy předtím nepovšiml. Strhující provedení pochopitelně vyvolalo velký aplaus, za který se Yuja Wang odměnila přídavkem: Mendelssohnovou Písní beze slov fis moll, č. 2 z opusu 67. Hrála ji v tempu nepoměrně rychlejším, než jak jsme zvyklí ji slýchat, lehce, vzdušně, zpěvně – jedním slovem krásně.
Yuja Wang je proslulá nejen tím, že hraje výtečně na klavír, ale také svou zálibou v exkluzívním, mnohdy až extravagantním oblečení. Ani v tomto směru pianistka pražské publikum nezklamala. Přiznávám, že si takových věcí povětšinou moc nevšímám. Ale róba, kterou na sebe Yuja Wang oblékla, byla úžasná a opravdu se nedala přehlédnout. Byla blyštivě fialová a celkem důkladně halila spodní část těla. Zato horní část těla byla vykrytá jen v nejnutnějších místech. A čím celá ta podivuhodná kreace držela pohromadě, to je mi opravdu záhadou.
Koncert vyvrcholil velkolepou Glagolskou mší Leoše Janáčka. Značně rozšířená Česká filharmonie zaplnila takřka celé pódium, impozantní byl i pohled na Pražský filharmonický sbor, umístěný na varhanní empoře. A o provedení se dá říci jen jediné: bylo skvělé. Orchestr byl ve vynikající formě od zářivých úvodních fanfár až po poslední sólovou ránu tympánu v závěrečné Intrádě. Sbor jako by zpíval za nás za všechny, počínaje Gospodi pomiluj a konče Agneče Božij. Při Věruju a Svet pak doslova mrazilo v zádech. Přesvědčivé bylo i pěvecké kvarteto v obsazení Evelina Dobračeva – soprán, Lucie Hilscherová – alt, Aleš Briscein – tenor a Boris Prýgl – bas. A rozhodně nesmím zapomenout na varhanici Danielu Valtovou Kosinovou a její působivý, neobyčejně dramatický přednes sólového Postludia. Glagolská mše i staroslověnština zazněly na této koncertní produkci v plné své výrazové síle. To byla středa večer. Ve čtvrtek ráno dostal náš slovanský sentiment pořádnou facku…
