V úterý 23. dubna vystoupil na Velikonočním festivalu duchovní hudby španělský ansámbl La Grande Chapelle pod vedením Alberta Recasense. V kostele sv. Jakuba uvedl program sestávající z děl Tomáse Luise de Victorii, Francisca Guerrera, Giovanni Pierluigiho da Palestrina a dalších významných renesančních skladatelů. Výběr skladeb pod souhrnným názvem Velikonoční procesí na Piazza Navona zazněl v České republice vůbec poprvé.
Koncert odkazoval k Piazzu Navona, které vzniklo na troskách stadionu císaře Domitiana a zachovalo si proto typické antické proporce. Místo tak představovalo ideální prostor pro slavnosti a liturgické průvody, které byly okořeněny španělskými vlivy způsobenými nejen přímou vládou nad Milanem či Neapolí, ale také papežským státem. Ostatně i španělský skladatel Tomás Luis de Victoria, jehož díla v rámci koncertu zazněla, působil aktivně v Římě jako člen bratrstva Vzkříšení. Návštěvníci tak měli mimořádnou možnost poznat hudební život italské metropole přímo v provedení současného španělského ansámblu. Večer přitom sestával nejen z liturgického zpěvu, ale obohatily jej i skladby světského ražení a občasné instrumentální vložky v podobě fanfár. Kromě sopranistek Florencie Menconi, Loreny García, Marie-Antoinetty Stabentheiner, tenoristů Gabriela Díaze Cuesty, Javiera Martíneze Carmeny, Diega Blázqueze, kontratenora Marnixe De Cat a basistů Paula Kolba a Matthewa Gouldstona, vystoupili i trombonisté Victor Belmonte, Adam Woolf, Fabio de Cataldo, loutnista Orí Harmelin, violonistka Marta Vicente, hráči na cinky a trubky Ana María Pazos, Darren Moore a hráč na pozitiv Herman Stinders.
Z hlediska samotné interpretace je skutečně málo co vytknout – hlasy zpěváků byly sladěné takřka v absolutní harmonii, jejich zpěv byl oduševnělý, poklidný a intonačně stabilní. Jednotlivé melodické linky vystupovaly do popředí v závislosti na textu a hudebním sdělení, výsledkem byl organický, stále se proměňující, a přesto jednotný a i v polyfonních pasážích srozumitelný zvuk. Dynamické odstíny volil umělecký vedoucí ansámblu Albert Recasens spíše mírnější, což však vzhledem ke koncepcím děl nebylo na škodu. Tam, kde bylo potřeba dosáhnout melodického, případně tektonického vrcholu, změnili zpěváci uměřeně, a přesto zcela funkčně interpretační výraz. Zpěvačky s ohledem na duchovní díla volily převážně méně zdobené tóny, které se čistě vplétaly do hudebního přediva. Naopak u děl se světštějším charakterem se zpěvačky nebály jemně, přesto však slyšitelně ozdobit melodickou linku. Instrumentální doprovod byl víceméně stabilní a povedený, ačkoliv v některých konkrétních skladbách ne vždy zcela intonačně přesný: problematická místa se objevila obzvláště ve fanfáře od Cesara Bendinelliho nebo v instrumentální mezihře skladby Si tus penas no pruebo. Na vině však může být rozladění nástrojů, které není v prostředí kostela ničím neobvyklým. Samotný kostel sv. Jakuba byl koneckonců nejproblematičtějším aspektem koncertu. Dlouhý dozvuk chrámu (který lze počítat na sekundy) způsobil, že takřka u všech skladeb byl výsledný zvuk rozmazán do podoby hudební skvrny. Nejvíce utrpěly gradační pasáže a výrazně kontrapunktické a polyfonní plochy. Je to škoda, protože samotná interpretace ansámblu byla velice kvalitní, avšak k některým posluchačům – obzvláště k těm v zadních řadách – se donesla pouze špatně srozumitelná zvuková koule. Nutno připustit, že dozvuk kostela zapříčinil působivé závěry jednotlivých skladeb.
Koncert renesančních skladatelů v interpretaci tělesa La Grande Chapelle nabídl výtečné nastudování s ohromným citem pro celkové vyznění, a především pro hudební logiku každé jednotlivé skladby. Instrumentální mezihry navíc dokázaly rozšířit zvukovou paletu koncertu, takže i z dramaturgického hlediska se jedná o jasný úspěch. Škoda jen problematické akustiky chrámu, která nedovolila těm nejjemnějším a nejkomplexnějším kontrapunktickým postupům zcela promluvit k posluchačům.
