V pardubickém Divadle 29 zazněla 10. března méně hraná tvorba amerického minimalisty Philipa Glasse. Slovenský instrumentalista Fero Király, člen respektovaných Cluster Ensemble, sólově provedl dvě rozsáhlejší skladby z konce 70. let patřící mezi poslední díla, ve kterých Glass pracoval s repetitivním zvukem s minimem melodií charakteristickým pro jeho ranou tvorbu – Dance #2 a #3.
Nejdříve pár slov k Divadlu 29; to se profiluje jako multižánrové kulturní centrum, jehož posláním je uvádění a podpora současného nonkonformního umění napříč žánry. Vedle koncertů, tanečních a divadelních představení či performancí se zde uskutečňují autorská čtení, filmové projekce, přednášky, výstavy mladého výtvarného umění a další nekomerční projevy tvůrčího vzepětí nemainstreamové umělecké scény. Jezdím sem pravidelně již pět let, především za hudbou, která bývá často v kontextu celého Česka (nejen východních Čech) jedinečná. Mohl jsem zde slyšet a vidět takové osobnosti světového free-jazzu a volné improvizace, mezi něž bezesporu patří Luho Laitinen, Phil Minton, Joe McPhee, Axel Dörner, Tony Buck, Marc Ducret, Liudas Mockünas, Ken Vandermark či Peter Brötzmann. Výsostná soudobá hudba v podobě dřevného minimalismu byla tak příslovečnou třešinkou na dortu.
Prováděné skladby Dance #2 a #3 z dnešního pohledu předběhly dobu. Je v nich cítit estetika, se kterou dnes pracuje klubová elektronická hudba. Király ji interpretoval na původním elektrickém organu Yamaha YC45-D ze sedmdesátých let, který Glass používal. Zdeněk Závodný, programový ředitel Divadla29, nástroj označil za stradivárky mezi elektrickými klávesami. Slovenský interpret se Glassově rané tvorbě, označované samotným autorem nikoli jako minimal music, ale jako hudba s opakovanými strukturami, věnuje již několik let. A to sólově, nebo jako člen Cluster Ensemble. Ten v létě 2016 vydal trojalbum Cluster Ensemble Plays Philip Glass, obsahující většinu dostupných ansámblových děl ze skladatelova průkopnického období; následovaly nadšené kritiky z celého světa a nakonec úspěšné americké turné.
Na takový koncert by měl přijít obeznámený posluchač, který je ochoten repetitivní hudbu poslouchat. A který je i naladěn do toho správného rozpoložení, kdy ho nic podstatného netrápí, a může se tak cele uvolnit. Jinak především Dance #2 začne postupem času nudit. Narazil jsem na Youtube u této skladby na jednu zajímavou reakci, a to, že dotyčný posluchač nemá rád Glasse celých 24 minut, jen tak prvních pět, šest minut. Jenže to je zásadní nepochopení smyslu takové hudby. Maně jsem si vzpomněl na jeden výrok Laurie Andersonové, že minimalismus je vlastně minuta rozložená do hodiny; je to řečeno dosti nadsazeně, ale nejlépe vystihuje ten fakt, že na posluchači záleží, zda se dokáže ponořit do takového plynutí času, nebo nikoli. A pak buď objevuje krásu, která se v něm až niterně rozezvučí, a nebo se smrtelně nudí.
Dance #2 je totiž lyrický kus, v němž opakující se útvary nejsou tak naléhavé, úderné, a tím pádem efektní jako v případě trojky, jež se vyznačuje až rockovým tahem. Naštěstí v Divadle 29 všichni naslouchali se zaujetím. Király hrál soustředěně a s chutí, jeho prsty se pohybovaly po klaviatuře hbitě a s matematickou přesností, bosýma nohama ovládal hutný basový rejstřík. Opakující se tónové drúzy, shluky, útvary a rozšířené akordy vyžadovaly maximální interpretův ponor, protože s každým taktem hrozilo rozboření. Pro posluchače první minuty obou kompozic přinesly nejprve okouzlení, posléze obdiv a poté zvláštní usebrání, jakého lze docílit při duchovně nefalšované meditační hudbě. Navíc zvláště rychlé repetice v Dance #3 se slévaly do barevných a dokonce melodických pláství, často také evokovaly barokní fugy. Posluchač tak mohl do přísně daných a téměř neznatelně proměňovaných a ozvláštňovaných repetic promítat svoji hudební paměť. Taková hudba pak působila očistně. A rezonuje dlouho poté.
