Dirigent Jiří Kout společně s Jiřím Nekvasilem (režie), Danielem Dvořákem (scéna) a Simonou Rybákovou (kostýmy) si v Národním divadle zhmotnil svoji snovou Sirael – scénickou verzi Verdiho mše za zemřelé Requiem . Co napsat o premiéře 4. března? V rozhovorech dirigent neustále zdůrazňoval, že ve výsostně abstraktní hudbě jej zajímají dvě myšlenky: symbolika převedení od smrti k životu a touha po osvobození duše i těla. Na otázku, v jakých barvách cítí inscenaci, odpověděl, že rozhodně ne v černé. Nuže právě černá totálně dominovala a ono pozitivní, nový život, měla asi vyjádřit v závěru hřmotně spadnuvší (doufám, že to byl záměr, neboť řadu sboristů to evidentně vylekalo) černá stěna, zpoza níž ozářilo celé hlediště mocné světlo. Pánové Dvořák a Nekvasil přišli s několika dobrými nápady (naznačené podání rukou, pohyblivá schodiště, vlnící se ptačí tanečníci, zadní projekce s indiferentními hlavami), které však většinou zůstaly nedotaženy. V některých okamžicích jsem však měl strach o masu sboristů, jaká snad ještě na této scéně nezpívala. Asi nejvíc při zasouvání schodů, kdy jedné ženě zůstala noha ve vzduchu a při prolínání lidu, jenž se přesouval po jevišti a vytvářel tak organizovaný chaos. Jakkoliv se jedná o velmi vážné, vlastně apelativní dílo, odehrávaly se na scéně až příliš často zvláštní scénické výstřely. Začalo to podivnou dvojicí ďábelských tympanistů, kteří nechtěně zmátli i tympanistu skutečného a strašidelně bubnovali i v Sanctus, a pokračovalo panoptikálně obrovitým křížem s Kristem, jehož rysy mi lehce připomínaly šéfa ND, pyramidou s oživlými „figurínami“, ohňovým eskamotérstvím, jež by ocenili přátelé žehu, a konče na pidestalu věrně vymodelovaným Beránkem Božím osvětleným svatozáří a modrým křížem. Použití křesťanských symbolů a kontrastu černé a světelných vertikál mi nejvíce připomnělo jedno krematorium.
Koutova hudební koncepce se dost vymykala pojetím typu Abbada, Gardinera, Soltiho nebo Toscaniniho. S někdy velmi překvapivými změnami dynamiky a tempa, prudkými rubaty a stringendy to mohlo leckoho, kdo se orientuje v diskografii tohoto díla, uvést do rozpaků, nicméně to bylo legitimní a přesvědčivé. Navíc díky překvapivě dobře hrajícímu orchestru (po dlouhé době jsem slyšel od českého divadelního orchestru pianissimo) bylo téměř vše uspokojivě provedeno. (Nesouhru žestů a občas i orchestru se zpěváky beru jako premiérovou daň.) Ze sólistů až příliš dominovala rumunská sopranistka Cellia Costea (byl to její debut v ND), která má schopnosti ve světě se jednou výrazně prosadit. Občas sice byla lehce na štíru s intonací a tvořením tónu, obtížný závěr v Libera me a Requiem však zvládla naprosto přesvědčivě a některé tóny měly světový lesk. Ostatní tři sólisty (altistka Yvona Škvárová , tenorista Valentin Prolat , basista Miloslav Podskalský ) dodalo ND a dosvědčili současnou žalostnou úroveň Zlaté kapličky. Distonování, houkání, nesourodostí a ostrých tónů bylo tolik, že by člověk, kdyby mohl, utekl. Snad sám Beránek Boží tomu chtěl, že divadelní sbor pro nával práce nemohl tuto inscenaci dělat a byl angažován Pražský filharmonický sbor . Sice byl v minimalistických hereckých akcích spíše toporný, ale přednesl na jevišti sborovou báseň, jež gradovala ve fantastické fuze před závěrem. Díky za to!
Podle mě se Koutův ideový záměr i přes světlé okamžiky nezdařil, vizualizace zklamala, a tak doporučuji jediné: nechat se převádět „od smrti k životu“ geniálními nahrávkami, neboť nečekám, že se ještě někdy bude opakovat dnes už historický zážitek z provedení Requiem La Scalou v Praze.
