Zdá se, že se v uvádění rané tvorby Antonína Dvořáka začíná v duchu dramaturgické premisy uvádět méně známá, či dokonce neznámá díla známých skladatelů blýskat na lepší časy, a to nejen díky festivalu Dvořákova Praha a Roku české hudby 2014, ale díky zvídavým a vynalézavým zahraničním dramaturgům a pořadatelům. A zdá se, že když už nelze v souvislosti s upozaďovanou skladatelovou operní tvorbou, zatíženou mnoha hodnotovými stereotypy domácího původu, hovořit o rehabilitaci, pak alespoň o její revitalizaci. Po objevné ostravské Armidě (2012/5) a strhující osnabrückské Vandě (2014/3) se totiž jedním z dramaturgických vrcholů Roku české hudby 2014 a hudebního festivalu Dvořákova Praha stalo 17. 9. 2014 premiérové uvedení Dvořákovy operní prvotiny Alfred (B 16, 1870), nikoliv v českém (premiéra 1938 Olomouc), ale v originálním německém jazyce libreta Theodora Körnera.
Ani tentokrát to však Alfred po 144 letech od svého vzniku neměl při cestě na koncertní podium jednoduché: Úmrtí původně ohlášeného autora hudebního nastudování Gerda Albrechta († 2. 2. 2014) otřáslo plánovaným projektem v základech, nakonec se však společným úsilím Dvořákovy Prahy, Českého rozhlasu, hudebního vydavatele avizované nahrávky (2014/12) a Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd ČR (tým Jarmily Gabrielové) přece jen ve středu 17. 9. 2014 podařilo Alfreda přemístit ze studia Českého rozhlasu do Dvořákovy síně Rudolfina. Projekt tak byl výsledkem příkladné spolupráce hned několika subjektů uměleckého, vědeckého i komerčního prostoru, což by mělo být, ovšem stále není v podmínkách České republiky samozřejmostí. Ve mně osobně však zůstala lítost, že se projektu přece jen nezhostil Gerd Albrecht, který o něm uvažoval již před deseti lety, a to dokonce ve scénické verzi na jevišti Národního divadla v Praze. Albrechtův Alfred by byl korunou dirigentova čtvrt století trvajícího zájmu a zápasu o prosazení Dvořákových oper (Král a uhlíř, Vanda, Jakobín, Čert a Káča, Armida a kantáty Svatební košile a Svatá Ludmila) alespoň na zahraničních koncertních podiích (Amsterdam, Kolín nad Rýnem).
Kdo se do Rudolfina vypravil vybaven letitými estetickými předsudky a obeznámen s omílanými výhradami vůči Dvořákově operní prvotině (Internacionála coby Alfredův leitmotiv, nekritická závislost na Wagnerovi, kacířsky německé libreto, romantická rytírna apod.) – předsudky se vzaly bůhvíkde, jelikož Dvořákovu rukopisnou partituru studovalo dosud jen nemnoho badatelů, natož dirigentů – nemusel přívalu hustě instrumentované partitury plného symfonického orchestru a často vysoké dynamice kolektivních těles (Český filharmonický sbor Brno sbormistra Petra Fialy, Symfonický orchestr Českého rozhlasu) odolat. Většina publika se však nedala odradit, sledovala pečlivě pracovní překlad německého libreta a odměnila jediné koncertní provedení vřelým potleskem. Aplaus patřil předně mladému Dvořákovi: Jeho Alfred rozhodně není wagnerovštější než Wagner, evokoval nejednu silnou stránku autorovy mladší operní tvorby (ansámblové scény a Alfredova Romance ve II. a Modlitba ve III. aktu) a vedle předzvěsti budoucí Vandy (hudební materiál společných scén Alfreda a Alviny byl v podstatě přenesen do I. aktu o pět let mladší Vandy) překvapil i příjemnými proporcemi, i když za pomoci škrtů v repetitivních pasážích.
Aplaus patřil i statečným účinkujícím, především mohutně, přemohutně znějícímu sboru, solidně, i když zbytečně halasně hrajícímu orchestru, a sólistům, mezi nimiž zanikala jen problematicky intonující, možná již zkouškovým maratonem a náročnou rolí unavená Petra Froese (Alvina). Vedle drobnější úlohy Roweny (Jarmila Baxová) se v díle představila už jen pětice vzácně vyvážených mužských sólistů, tenorista až kauffmannovského témbru Tilmann Unger (posel, Dorset), vždy spolehlivý Peter Mikuláš (Sieward) a Jörg Sabrowski (Gothron), partneři Albrechtových dvořákovských projektů, a titulní dvojice, vynikající tenorista ohromné výdrže Ferdinand von Bothmer (Harald) a mladý německý barytonista Felix Rumpf (Alfred), který se v neděli 14. 9. 2014 představil v Ostravě v Luksově nastudování Zelenkovy Mše Boha-Syna a ve středu si vystřihl ve světové premiéře Alfreda. Právě pánové Rumpf a von Bothmer si zasloužili vavříny večera, vzornou deklamací, hlasovými schopnostmi, enormní výdrží a zdá se, že i oddaností Dvořákově operní prvotině.
Vavříny večera by měly patřit i Albrechtovu nástupci Heiko Matthiasi Försterovi, který poněkud ležérním gestem strukturálně náročnou a místy problematickou kompozici přivedl k životu. Až na opatrnickou ouverturu (Dramatická předehra), kterou posluchači znají v podstatě jako jedinou část operní kompozice z rozhlasového vysílání a dvou, tří komerčních nahrávek, a až na nemilosrdnou dynamiku kolektivních těles, s níž museli sólisté i publikum zápasit, odvedl dirigent Förster úctyhodný výkon. Chtít od orchestru a dirigenta více dramatického nervu a velkooperního afektu by bylo v případě díla bez jakékoliv interpretační tradice zatím nejspíše přehnané. Škoda jen těch škrtů, i když provozně pochopitelných, a škoda jen přítmí v hledišti s pozorným publikem, mžourajícím do libreta. Kteráže Dvořákova opera zazní na Dvořákově Praze za rok? A při plném osvětlení?
Psáno pro: HARMONIE 10/2014
