V rámci prestižní světové hudební a divadelní přehlídky, která každoročně probíhá v rakouské metropoli pod názvem Wiener Festwochen, se konal ve Zlatém sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby 20. května závěrečný koncert sezony Vídeňské filharmonie . Program symfonických děl Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Schuberta a Petra Iljiče Čajkovského dirigoval před vyprodaným sálem Riccardo Muti. (Za umělecké zásluhy při práci s tímto orchestrem dostal Zlatou medaili Otty Nicolae, zakladatele Vídeňské filharmonie.) Při zkouškách na koncert se mísila obrovská koncentrace s momenty velkého humorného uvolnění. Na páteční veřejné generální zkoušce určené tradičně převážně mladšímu publiku byl Zlatý sál s výjimkou uzavřených prvních patnácti řad vyprodán. Muti během ní předvedl – v podstatě nechtěně –, jak ticho a koncentrace všech je pro něj podmínkou. Než zahájil poslední Čajkovského symfonii, dvakrát ji zastavil kvůli nepatřičným zvukům v sále. A když publikum po třetí větě spustilo frenetický potlesk, Muti se noblesně otočil k návštěvníkům s úsměvem doprovázeným slovy: „Prosím, dovolte nám zahrát ještě čtvrtou větu,“ po které ještě chvíli počkal, než se uklidní i rozesmátí hráči. Následující nedělní koncert se právem stal vrcholem koncertní sezony. Mozartova Symfonie C dur KV 425 „Linecká“ zněla slavnostně, lehce a líbezně. Její veselé dramatičnosti podpořené náhlým střídáním velmi pomalých a prudkých rychlých vět s tanečním menuettem prospěla Mutiho velká operní praxe, který interpretaci obdařil protichůdnými emocemi až narativního charakteru. Naopak navazující Schubertova Symfonie h moll D 759 „Nedokončená“ byla zahrána v pojetí umírněném a spirituálním, v němž nádherně vyzněly snové smyčcové figury a elegické melodie malebně znějících dřevěných a žesťových nástrojových skupin. Čajkovského Symfonie č. 6 h moll op. 74 „Patetická“ , která celkem tradičně – zejména v podání ruských dirigentů – bývá interpretována s prvky silného emocionálního náboje a patřičného patosu, zněla v Mutiho provedení oproštěně od všech patetických nánosů. Jeho pojetí téměř korespondovalo s provedením skladeb předchozích. Třetí větu Allegro molto vivace a čtvrtou větu Finale. Adagio lamentoso gradoval v nebývale strhujících, tempově zrychlujících se živelných melodických přeryvech se sílící jedinečnou dynamikou a barvou jednotlivých nástrojových skupin, které přes sebe různě narážely a vzájemně kulminovaly ve vlnách bouře, kterou charakterizovaly jasné, konkrétně artikulované rysy hudebních frází. Když hráče přivedl Muti do maximálního hudebního vypětí, zvukově ztlumil těleso do finální chladné syrovosti, které záhy propůjčil něhu i vroucnost podání závěrečného lyrického hlavního tématu velkého díla. Koncert byl odměněn bouřlivými ovacemi a dirigent byl ještě před budovou vídeňské Společnosti přátel hudby zaplaven spontánními a vřelými gratulacemi návštěvníků.
