Antonio Pappano provedl na koncertě Pražského jara 17. května se svým orchestrem dell’Accademia nazionale di Santa Cecilia nezvykle, ale přitažlivě komponovaný program složený z děl Musorgského, Bartóka a Rimského-Korsakova. Úvodní Musorgského Noc na Lysé hoře zazněla v originální verzi z roku 1867, která je stále spíše vzácným hostem na koncertních podiích oproti frekventovanější úpravě z pera Rimského-Korsakova z roku 1886. Z provedení lze dobře pochopit, proč tomu tak je. Musorgského manuskript, objevený až koncem 30. let, předkládá značné problémy interpretační i poslechové, a potkal ho logicky osud všech edicí Musorgského geniálně neučesaných, divoce rudimentárních děl, jimž se jeho přítel Rimskij-Korsakov snažil dát hratelnější, přehlednější, konvenčnější podobu. Což se mu zpravidla podařilo, ale za cenu, že osobité rysy Musorgského děl tím byly do jisté míry setřeny.
Setkání s verzí z roku 1867 je rozhodně poučné, i když těžko kdy bude argumentem pro to, aby tato verze nahradila učesanější, akademičtější, ale v celkovém vyznění nakonec i účinnější úpravu Rimského-Korsakova. Zvláště střední díl této svérázné symfonické básně čerpající ze starobylých ruských bylin působí hodně nesourodě a divně, ať se snažíme sebevíce svést to na tvůrcovu genialitu. Provedení mělo působivá místa, byť v něm převažovalo běsnící agitato nad přesností – což u čarodějnického sabatu o svatojánské noci zas tolik nevadí.
Hlavním magnetem večera bylo vystoupení přední světové houslistky, Gruzínky Lisy Batiašvili, která provedla Bartókův 1. houslový koncert z roku 1907. Batiašvili je světovou kritikou řazena mezi nejvýznamnější zjevy silné ženské houslistické generace posledních dvou desetiletí, mezi jména jako Baiba Skride, Janine Jansen, Hilary Hahn, Julia Fischer, Vilde Frang. Přestože dílo samo zas tolik sólistických příležitostí neposkytuje, díky svému spíše niternému založení, vyzrálé provedení jen potvrdilo, že Gruzínka do této elitní společnosti bezpochyby patří. Její hře vévodil lahodný, ušlechtilý tón jejích guarnerek (1739), smysl pro plastické rozvržení stavby díla i vybalancovanost všech složek – kantabilní linie podány s uměřenou vroucností, ale stejně tak z hybných partií tryskala čirá radost, umocněná vysokou tónovou kulturou, jež je konstantním znakem jejího projevu.
Nelze pochybovat o tom, že Pappano i Batiašvili mají Koncert hluboce zažitý, z řady společných vystoupení (ostatně i toto jejich vystoupení na Pražském jaru je součástí velkého květnového evropského turné), přesto se dosud z jejich hry nevytratila spontaneita a svěžest. Jediné zklamání mi oba umělci připravili svým přídavkem, byť byla jeho volba jistě vedena snahou vemluvit se do duše českému posluchači. Nejotřískanější kousek všech krematorií světa, tentokrát ne pro anglický roh, ale pro nyvě vzlykající housle, vyvolal sice nadšení japonských turistů, ústící v standing ovations, ale to je tak vše, co k tomuto odvěkému kýči mohu říci. Ano, řeč je o Largu z Novosvětské, resp. jen jeho úvodní části A, v extrémně nevkusné úpravě Fritze Kreislera, s přeslazenými dvojhmaty i flažolety. Uf.
Šeherezáda se očekávatelně stala skvělou a plně využitou příležitostí představit římský orchestr ve virtuózním lesku, a to jak pokud jde o barevně syté orchestrální plénum, tak o jednotlivá exponovaná sóla. Hned velebné téma moře rozeznělo se do plné epické šíře, dřeva zaujala odlišnou barevností než jsme zvyklí slýchat u Českých filharmoniků, v jednotlivých sólech se blýskli instrumentalisté bezchybnou technikou i intonací, přičemž vyzdvihnout nutno ušlechtilý tvuk prvého violoncella, stejně jako houslová sóla koncertního mistra. Pappano u tohoto vrcholného projevu ruského orientalismu opřel svou koncepci o hýřivou barevnost a teatrální gestičnost, jež na nás dýchá z mořskými dálkami provoněné partitury, ale dokázal vyhmátnout v celku symfonické suity i jakýsi dramatický nerv, což u primárně operního dirigenta, jakým Pappano je, nijak nepřekvapuje. Tektonickou soudržnost této nekonečné mořské passacaglii dodal akcent na závěrečné zarámování ústředním tématem moře, zvýrazňující symetrickou stavbu díla. Kratičký vídeňský kvapík jako přídavek byl výbuchem jižního temperamentu té nejvyšší brizance, jenž korunoval přesvědčivý úspěch římské Akademie a jejího mnohaletého šéfa Antonia Pappana.
