Jestli někdo z vás byl přítomen loňskému prvnímu pražskému vystoupení cikánského houslisty Robyho Lakatose v Míčovně na Pražském hradě v rámci festivalu Struny podzimu, ví, že to byl hudební zážitek, jakých není v sezoně mnoho. Význam ještě roste při vědomí toho, že v Čechách hostuje tak málo světově uznávaných cikánských kapel. Obrovský úspěch přesvědčil Správu Pražského hradu, aby pozvala Lakatose a jeho kapelu na tradiční hradní jarní koncert do většího Španělského sálu, tentokrát v letním termínu 18. 6. Lakatos početné obecenstvo překvapil novým konceptem, který bude náplní i jeho příští nahrávky pro firmu Deutsche Grammophon. Vedle jeho skvělého bandu v čele s hráčem na cimbál a kytaru Ernestem Bangó totiž vystoupil klasický smyčcový orchestřík. Tomu byly přizpůsobeny aranžmá skladeb. Můj dojem se s bouřlivými ovacemi publika dost rozcházel. Jakmile se totiž zapojil orchestr, vznikla ze směsi cikánského drivu a učesané klasiky sentimentální limonáda trochu ve stylu nechvalně známého Jamese Lasta. Ještě bych akceptoval funkci orchestru jako „křoví“ nebo „tapetu“. Avšak když mu dal Lakatos prostor pro výraznější prezentaci, byla z toho pouhopouhá „hudební plástev“. Navíc mladý orchestr hrál nepřesně a mnohdy i nepříjemně falešně. Úplně jiné to však bylo v „cikanských“ číslech, kdy hrál Lakatosův band sám. Kvůli tomu stálo za to zůstat na Hradě a neutéct do nějaké malostranské hospůdky… Na otázku „Kam spěje symbióza cikanské kapely a klasického orchestru“ odpovídám – na hranici hudebního kýče.
