Tomáš Hanzlík svou novou operou Lacrimae Alexandri Magni (Stavovské divadlo, 25. ledna) – opět – nezklamal. V partituře se totiž neomezil na povaření svého osvědčeného a skvěle fungujícího stylu. Sotva se označení „(neo)barokní minimalismus“ ujalo, myslím, že se ho bude potřeba zase vzdát, protože „mřížka“ minimalu je v této opeře sice zachována, ale hudební postupy už nejsou jen barokní nebo neobarokní, nýbrž podle potřeby i klasické či dokonce romantizující, a to v tom duchu, v jakém ani baroko svého času neustrnulo a „morfovalo se“ do dalších slohových podob. Zpracování je v alchymistickém smyslu rafinované – všechny vstupy jsou podchyceny a důsledně zpracovány do tvaru, který poutá v první řadě čistotou. Latinské libreto je textem školské hry s didaktickým posláním, nikoliv tedy myšlené pro hudební ztvárnění. Autor mu k hudební identitě dopomohl posílením práce s motivy a výraznější strukturální provázaností celku (která se mu osvědčila už v Krvavé pavlači). Všechny postavy jsou v originálu mužské. Tomu odpovídá i obsazení opery, plasticita je dosažena rozvrstvením hlasových oborů – dva ze sedmi pěvců mají kontratenorové role, a mimochodem, právě oni, Steve Wächter (Alexandr) a Jan Mikušek (Alexandrův druh Hephaestion) jsou „tahouny“ záměru inscenátorů: balancovat mezi různými úhly pohledu na realitu, přičemž realita sama je spolehlivě mimo obraz. Příběhu o niterném konfliktu dospívajícího Alexandra, který by se rád vyrovnal slavnému otci, dodává nadčasovou dimenzi postava vypravěče – neosobní Historicus má sice jen čtyři vstupy, ale po celou dobu je přítomen na scéně. To ostatně platí i o pěvcích, inscenace tak získává zvláštní statický rozměr, kterým rezonuje i patos pohybové složky. Režisér Rocc zachoval čistotu Hanzlíkova pojetí a ve scénickém ztvárnění si počíná velmi decentně (nikoliv však chudě!). Jde hudbě na ruku do té míry, že jeho režie je Hanzlíkově opeře tím, čím bývá takzvaně dobrá filmová hudba filmu – neupozorňuje na sebe, nýbrž jemně vizualizuje. Ve výtvarném pojetí (Rocc a Vendula Johnová) dominuje plošně oddělená bělost, modř a červeň a pečlivě zvolená a důsledně využitá symbolika (stopa/šipka). Scéna se mění pouze stínováním, akcí střídmě designované projekce (Tomáš Hrůza), žádné přestavby, pouze různě vysoké „věže“, z jejichž plošinek zpívají pěvci v první části, jsou v druhé části opery staticky šikmo povaleny a pěvci jsou na zemi – „uzemněni“. Hanzlík už začíná být vtěsnáván do škatulky, což by mohl být konec jeho rozletu, a tak myslím, že je dobře, že Rocc nechal barokní reálie být a využil vágní damianovské souvislosti pouze jako inspiraci – osobně bych jeho Dalcrozea s barokní gestikou ani nespojovala. Rocc oslovuje diváka zlehka (silueta bílé lidské stopy v první polovině nad pódiem směřuje vzhůru, v druhé dolů a světélkuje modře) i za cenu rizika, že si toho divák napoprvé nepovšimne. V jeho geometrické strohosti je naléhavost a současně i zranitelnost obnaženého citu. Hudební nastudování bylo svěřeno Robertu Jindrovi, který s orchestrem ND i pěvci odvedl solidně profesionální práci. Role Historica je mluvená, genderově nerozpoznatelná Soňa Červená si její patos náležitě užívá. V představení jsou ještě tři další činoherní role osob, které hru odlehčují „komickými“ vstupy. První přichází před přestávkou a dílo tvarově trochu zašmodrchává – možná by bývalo neškodilo scénku zkrátit. Vzdát se jí asi ne, protože pak by ztratilo smysl intermezzo v druhé části, které je do formy včleněno organicky. Mluvené role jsou primárně v češtině, orientaci v ději pomáhají české a anglické titulky. Inscenace se zkoušela v nejisté atmosféře výměny vedení Národního divadla, které ji iniciovalo – samotnou ji to nepoznamenalo, věřím nicméně, že příležitost oslovit diváky, kteří se o ní teprve po premiéře a sérii čtyř repríz dozvědí, ještě dostane.
