V pondělí 20. listopadu 2017 před pražským publikem opět vystoupil tenorista Rolando Villazón. Po verdiovském recitálu v roce 2013, mozartovském večeru v roce 2014 a společném koncertu s Cecilií Bartoli v roce 2015 věnovaném áriím Mozarta, Rossiniho, Donizettiho a Belliniho si Villazón tentokrát připravil společný program s ruským basistou Ildarem Abdrazakovem. Za doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava pod vedením ruského dirigenta Guerassima Voronkova zazpívali program složený v první části z italských romantických oper a ve druhé části především ze španělských a ruských písní. Program koncertu doplnila orchestrální čísla – vesměs šlo o notoricky známé skladby jako je mezihra ze Sedláka kavalíra či Tanec hodin z Ponchielliho Giocondy.
Koncert začal velmi povedeně svižnou a melodickou předehrou z Reznickovy opery Donna Diana (měli jsme možnost si ji poslechnout letos na koncertu k zahájení sezony pražského Národního divadla), nicméně hned s následným příchodem Rolanda Villazóna s Verdiho písní L’esule začaly problémy. Přes přetrvávající charisma a příjemné Villazónovo vystupování bylo zřejmé, že slavné časy salzburského Alfreda, který spolu s Violettou Anny Netrebko a Germontem Thomase Hampsona kdysi okouzlil celý operní svět, jsou dávnou minulostí. Villazón podstoupil v roce 2009, doslova na vrcholu svých sil a kariéry, náročnou operaci hlasivek a pražský koncert naznačil, že je velkou otázkou, zda se mu někdy doopravdy podaří na velké úspěchy navázat. Villazón zpíval velmi opatrně, repertoár celkově akcentující spíše střední polohy, s nedostatečně znějícími a místy i intonačně nepřesnými výškami. Na řadě míst ho nebylo přes zvuk orchestru takřka slyšet. To lze samozřejmě zčásti přičítat nepříliš šťastné akustice Smetanovy síně, nicméně jeho kolega Abdrazakov byl slyšet o poznání lépe. Z hlediska repertoáru bylo dále zřejmé, že Villazónovi dělají větší problémy romantické operní árie, zatímco v písních tvořících základ druhé poloviny večera působil výrazně jistěji i uvolněněji. Asi nejslabší byl Villazón jako Faust v Boitově Mefistofelovi (monolog umírajícího Fausta Giunto sul passo estremo a dialog s Mefistofelem Strano figlio del caos). Naopak efektní Larova Granada v závěru večera mu vyšla výborně. Ačkoliv Villazón na mnoha místech prokázal, že stále dokáže – zejména ve středních polohách – zpívat ty krásné, dlouhé, medově jemné tóny, není zřejmě náhodou, že se v posledních letech věnuje též operní režii či psaní románů. Setkání s ním na pódiu Obecního domu bylo proto spíš setkáním s milovaným přítelem z časů, které jsou dávno pryč.
O poznání přesvědčivější byl výkon Ildara Abdrazakova, který se výborně uvedl již první árií Atilly ze stejnojmenné Verdiho opery (Mentre gonfiarsi l’anima parea… Oltre quel limite, t’attendo, o spettro!). S urostlou postavou a znělým, příjemně zabarveným hlasem se na Atillu výborně hodil. Zrovna tak působivý byl jako Boitův Mefistofeles (Son lo spirito che nega sempre). V písňové části večera pak předvedl zcela opačnou polohu roztouženě romantickou (v Denzově písni Oči víly) či tíživě sentimentální (v Rachmaninově Nezpívej, krasavice). Celkově působil Abdrazakov za všech okolností zcela profesionálně, uvolněně, zpíval s prožitkem a – na rozdíl od svého kolegy – zcela bezstarostně. Zejména v první polovině večera měl také výrazně větší aplaus.
Janáčkova filharmonie Ostrava řízená Guerassimem Voronkovem zvládla program bez problémů. Výborně vyzněly především rychlejší či „tanečnější“ čísla, kterým Voronkov volbou temp dodával patřičnou energii (tou ostatně překypoval jak Villazón, tak Abdrazakov). Jen v některých pasážích (například v parádní Mefistofelově árii) jako by se frázování sólisty zcela neshodovalo s orchestrem.
Celkově lze ovšem říci, že všichni účinkující udělali pro úspěch akce maximum. Villazón s Abdrzakovem navíc prkenně nepostávali na pódiu, ale drobnými posunky a hereckými kreacemi koncert dále oživovali. Právě nečekané detaily, jako když se Villazón v monologu umírajícího Fausta přidržoval dirigentova pultíku, dokázaly výkonu třeba jen na okamžik dodat sílu, která jako by většině večera chyběla. Reakce publika dobře vystihovala nejednoznačné vyznění – zatímco část diváků bouřlivě aplaudovala, poměrně velká část odcházela již během přídavků, dokonce i když byli oba protagonisté na pódiu.
Rolando Villazón rozhodně byl hvězdou světového formátu a jeho umění můžeme navždy obdivovat na desítkách CD i DVD nahrávek. Zjevně však prošel hlubokou krizí, z níž se snaží vrátit zpět na vrchol. Ten je však zatím (alespoň pokud jde o tentokrát zvolený repertoár) ještě velmi daleko. Můžeme mu fandit, podporovat ho a tleskat mu – nebo se na něj zlobit, že už nedokáže to, co kdysi. Podle toho budeme pak na koncertech, jako byl ten pondělní, buď tleskat vestoje nebo odcházet při přídavku.
