Ve čtvrtek 6. října vstoupil do hudebního života Prahy nový projekt – Romantické večery v Rudolfinu (předchozí ročníky se pod názvem Romantický novoměstský klavír konaly v sále pražské Novoměstské radnice). Tak jej nazval jeho záštita, duchovní otec a pořadatel – klavírista Ivo Kahánek, jenž o něm napsal: „Kromě lehce provokativní generační a interpretační konfrontace se snažíme i o představení některých děl moderních českých autorů v dialogu se světovým repertoárem. Samozřejmě ne samoúčelně a vždy v rámci tématu jednotlivého koncertu.“ Celkem sedm koncertů se zajímavými tématy naplní do konce roku Sukovu síň Rudolfina příjemnou hudbou. Podporovatelem cyklu je firma Petrof. (Více na ivokahanek.cz/kalendar) Interpreti jako například Janáčkovo kvarteto, České filharmonické kvarteto nebo Puella Trio by měli být zárukou kvality. Cenné na tomto projektu není ani tak dramaturgie, i když jména Schoenfield, Kabeláč, D´Indy… nejsou pevnou součástí českého komorního světa, jako hudbou prolnutá atmosféra kupodivu stále ještě málo navštěvované Sukovy síně. Záslužné je právě její zviditelnění skrze atraktivní programy a hudebníky.
Potvrzením byl, ryze český, první koncert cyklu. Houslistka Irena Herajnová (zástupce koncertního mistra České filharmonie) a klavíristé David Mareček a Ivo Kahánek (na prémiovém klavíru Antonín Petrof) hráli hudbu Dvořáka a Janáčka. Hlavní tíha večera byla kupodivu položena na bedra Davida Marečka, pro něhož je klavír příjemným, ba nezbytným, odbočením z funkce ředitele České filharmonie. Byl totiž spolutvůrcem realizace všech pěti titulů koncertu.
Dvořákova Sonatina op. 100 není skladbou komplikovanou, což právě bývá její úskalí, neboť někteří houslisté mívají sklon v ní „odhalovat velké pravdy“. Přitom stačí vystihnout její pohodu, prostotu, náladu a prolínání energie a něhy. Už s prvními takty Allegra risoluta mi hra Ireny Hrejnové připomněla pohodový film Phillippa de Brocy Něžné kuře s báječnou Annií Girardot. Kouzelně střídala něhu, razanci, později toužebnost či melancholii. V Larghettu a Finale zahrála podmanivá pianissima! Nízkou dynamickou dimenzí vtiskla obehrávané skladbě atmosféru, kterou slýchávám jen zřídka. Subjektivní housle dobře doplňoval objektivistický klavírní doprovod, jenž mohl být v sólových vstupech přece jen básnivější.
Janáčkovu Houslovou sonátu jsem slyšel bezpočtukrát. Housle byly v projevu maximálně intenzivní, tak sugestivní podání neslýchávám často. Klavír byl přesný, zprvu proti exaltovanosti houslí sušší, v závěru pak krásně básnivý. Jestliže v Sonatině bych dal přednost buďto křídlu Fazioli, které je součástí inventáře Sukovy síně, nebo značce Bösendorfer, v Janáčkovi byl Petrof výborný a přiblížil se mému zvukovému ideálu. A tak kupodivu mi vadilo jediné – nástroj paní Herajnové; „duté zvuky“ zvláště na strunách D a A byly slyšet až příliš. Více na to doplatila Sonatina… Přál bych ji lepší housle!
Závěrečný blok koncertu patřil klavírnímu duu Ivo Kahánek – David Mareček. Nadšeně zahráli tři Slovanské tance z Dvořákova opusu 46 (2, 4 a 8), s publikem se posléze rozloučili málo uváděnou klavírní verzí předehry Můj domov. Provedení tanců dle mého mínění hodně ovlivnila nejistá klavírní obracečka, jež dokonce zapříčinila výpadek klavíristů v Dumce c moll. Sousedská měla příjemnou obrozeneckou atmosféru, Furiant jiskřil drivem a ocenil jsem střídmě užívaný pedál, jen tónového vzletu mohlo být více (možná to však byla „zásluha“ klavíru). Můj domov byl skvělou vtipnou tečkou za příjemně romantickou hodinou u „Suka“.
