Monacké knížectví, miniaturní stát na pobřeží Středozemního moře o rozloze 1.95 km2, má vlastní baletní soubor. Založila ho v roce 1985 Její královská Výsost princezna z Hannoveru a stal se oficiálním, národním souborem Monaka. Jmenuje se Les Ballets de Monte-Carlo a hlásí se k věhlasu slavného souboru Les Ballets Russes de Serge Diaghilev z let 1909 až 1929.
Bylo to právě hlavní město Monackého knížectví, které poskytlo zázemí Ďagilevovu Ruskému baletu při jeho turné po zemích západní Evropy a Ameriky. Po smrti Ďagileva a zániku Les Ballets Russes se v roce 1932 Monte Carlo stalo trvalým útočištěm osiřelých baletních umělců. V novém souboru Les Ballets Russes de Monte Carlo našli své uplatnění osobnosti jako George Balanchine a Leonid Massine, ale také Ivo Váňa Psota, který zde působil jako tanečník a choreograf, později šéf baletu Original Ballet Russe. Název hlavního města Monaka je značkou kvality baletního umění. (Jménem Monte Carla se zaštiťují i soubory, které s ním nemají nic společného, jako u nás známá americká mužská travesti skupina Les Ballets Trockaderos de Monte Carlo, která působí v show na Off-Off Broadway v New Yorku.)
Soubor Les Ballets de Monte-Carlo přijel poprvé v historii do pražského Národního divadla v listopadu minulého roku. Tři představení Prokofjevova baletu Romeo a Julie v choreografii uměleckého vedoucího a choreografa Jeana-Christopha Maillota se stala kulturní událostí, neboť renomované baletní soubory k nám zavítají zřídkakdy. Čtyřiceti pěti členný soubor mezinárodního složení uvedl svou netradiční inscenaci Prokofjevova baletu poprvé v roce 1996 v Monte-Carlo Opera House za doprovodu Philharmonic Orchestra of Monte-Carlo, pod taktovkou Davida Gartfortha. Od té doby dosáhla více jak tří set repríz na zájezdech souboru po celém světě.
V Národním divadle zněla Prokofjevova partitura v anonymním hudebním záznamu i blíže neurčeném zpracování. Mezinárodnímu renomé odpovídala interpretační úroveň souboru. Scénická prezentace slavného Shakespearova dramatu dosvědčovala vysoký umělecký kredit, erudici a profesionalitu jak jednotlivých baletních sólistů, tak celého souboru a inscenačního týmu. Jean-Christophe Maillot opustil dobové zařazení dramatických událostí a pojednal je v nadčasové rovině – láska kontra nenávist. Vzbudit zájem vlastním, neotřelým pohledem na to, co už dávno ze Shakespeara známe, se mu podařilo, ale tragedie lásky v jeho pojetí emoce nevyvolala. Scénické dění, třebaže osobitě formované, nicméně oproštěné od svých příčin, ne vždy ladilo s hudební výpovědí Sergeje Prokofjeva.
Maillotovo pojetí Romea a Julie má být více než sto padesátou verzí Prokofjevova díla.To je údaj hodný Guinessovy knihy rekordů. V proklamované návaznosti souboru na umělecký odkaz slavných Les Ballets Russes de Serge Diaghilev je však nutné připomenou malý, ale podstatný detail. Baletní tituly Ďagilevovy doby, dodnes uznávané, byly autorskými počiny tvůrčích týmů, v nichž rovnocenný podíl úspěchu patřil choreografovi, hudebnímu skladateli a výtvarníkovi. Pro nové umělecké výpovědi a taneční novotvary se psala vlastní libreta, vždy se komponovaly nové hudební partitury a tvořily adekvátní výtvarné koncepce (scéna, kostýmy). Tato jednota všech složek baletního díla – tance, hudby a výtvarna – tvoří základ tak zvaných „pěti principů Fokinových“, které se do omrzení opakují při výuce adeptů baletního umění, ale současná praxe snad o nich nemá ani potuchy. A navíc: progresivita Ďagilevova souboru a jeho pokračovatelů spočívala nejen v přínosu objevných tvůrčích počinů, ale také ve schopnosti interpretovat původní tvary a styl takzvaného baletního odkazu. Nad tím bděl Nikolaj Sergejev, absolvent Carské baletní školy ze třídy Mariuse Petipy a baletní režisér Mariinského divadla, který vyvezl na Západ baletní partitury četných inscenací při své emigraci z Ruska roku 1918 (zemřel v roce 1951).
Vynikající interpretační umění souboru Les Ballets de Monte-Carlo a jeho prestižní inscenace Romea a Julie podaly názorný obraz o stavu současného baletu, jemuž nechybí talentovaní a profesionálně erudovaní baletní umělci, zato umělecky potentních hudebních skladatelů formátu Čajkovského, Stravinského a Prokofjeva je v něm pramálo.
