Letošní 24. ročník rossiniovského festivalu přinesl v centru svého programu, jako ostatně každým rokem, tři inscenace z operní tvorby Gioachina Rossiniho. V historické budově Teatro Rossini bylo uvedeno nové provedení opery Le Comte Ory , pozdního díla premiérovaného v Paříži roku 1828. Jde o zdařilou komickou operu na francouzský text, vyzrálý kus sršící hudebním vtipem i břitkostí divadelně vděčných situací s řadou převleků a překvapivých zjištění, s centrální postavou záletníka – hraběte Oryho -, který se svými kumpány způsobí poprask na osamělém šlechtickém sídle. Původní děj z doby středověkých křižáckých výprav byl vtipně aktualizován režisérem a zároveň scénografem Lluisem Pasqualem jakožto víceméně nevázaná společenská hra, kde se převlekové scény (zejména komediálně vděčný převlek Oryho a jeho společníků za prosebnice a poutnice) odehrávají za účasti dam, stávajíce se erotickou hrou, ovšem ve společensky únosných mezích. Aktualizace nenarušila smysl jednotlivých situací, které režisér vesměs rozehrával s elegantním espritem, aby se tak romantická touha osamělých žen a poživačný cynismus mužských záletníků všelijak proplétaly v gejzíru divadelně barvitých, charakterizačně bohatých situacích, jež umožnily plně rozvinout zejména mistrovství hudebních ansámblů Rossiniho vyzrálé operní buffy.
Rovněž tragická opera Semiramide , jedno z Rossiniho vrcholných děl, na italský text Gaetana Rossiho (premiéra v Benátkách roku 1823), uváděná v budově Palafestivalu, byla realizována v nové inscenaci. V Semiramide Rossini plně dostál tradici velkých témat barokní operní formy, kterou ovšem naplnil nejen hudební a dramatickou invencí ve vypjatých situacích i psychologicky diferencovaných postavách, ale zejména ve vypracovaných áriích a ansámblech skloubil pěveckou virtuozitu s psychologicky věrohodným jednáním postav v mezních situacích plných vypjatého citového hnutí, kdy se propojují důsledky někdejších vin s překvapivým poznáním a odhalením nové skutečnosti, vše v zorném úhlu neúprosného boje o nástupnictví v babylonské říši. Režisér Dieter Kaegi rovněž volil aktualizaci, zůstal ovšem pouze u vnějškového traktování příběhu, který má svou logiku ve starověkém prostředí, ale postrádá smysl ve společenských podmínkách současnosti, situovaných do atmosféry okázalého lesku jakýchsi mezinárodních konferencí či summitů, a při snaze o zachování orientálního přepychu v kontrastu s tvrdou realitou vojenského prostředí, polních uniforem, granátů, samopalů a revolverů. V tomto prostředí působí směšně nejen zjevení ducha zavražděného krále Nina, ale i klíčová scéna, kdy je omylem potmě zasažena vládkyně Semiramide rukou vlastního syna. Nehledě na samotnou poplatnost aktualizační módě, chtěl snad režisér Kaegi ve své koncepci podtrhnout myšlenku stále živých asociací bezohledných bojů o moc, zapomínaje, že naopak mechanickým přenášením starověké látky ohrožuje vnitřní pravdivost děje a věrohodnost jednotlivých situací, které se tak mnohdy stávají směšnými a prázdně teatrálními.
I Rossiniho spíše příležitostná opera Adina (označená jako „farsa in uno ato“, původní premiéra v Lisabonu roku 1826) se odehrává ve středověkém Bagdádu, v serailu Califa, kde se rovněž překvapivě vyjeví, že hlavní hrdinka Adina je vlastně dcerou vladaře, což vyvolá nečekaný obrat v dramatickém rozuzlení melodramatického příběhu. Režisér Moni Ovadia ponechal ve scéně i kostýmech dobové prostředí, aniž by tím příběh lásky a žárlivosti utrpěl. Prostředí bagdádského serailu se naopak stalo divadelně barvitou kulisou, kde se odehrává s jistou nadsázkou a nezbytnou atmosférou společensky nepřekročitelných vztahů víceméně tradiční milostný příběh, v Rossiniho Adině ovšem mistrovsky rozvržený, s řadou překvapivých peripetií, jež umožňují v áriích i ansámblech spíše komorního dílka plně rozvinout skladatelovo hudební i charakterizační umění přímo v lapidární podobě, kdy právě bravurní pěvecká čísla umožňují obnažovat jemné psychologické finesy v portrétech jednotlivých postav.
Pěvecké obsazení se podařilo opět zajistit na špičkové úrovni. V Hraběti Orym dominoval zejména Juan Diego Flórez v titulní postavě, s virtuozitou a jistotou zvládající vysokou polohu partu i osobitý humor, jiskřící nevyčerpatelnou invencí zejména v ženském převleku. Neméně špičkový byl i výkon Stefanie Bonfadelli (La Comtesse) v podmanivém portrétu ženské přitažlivosti i duchaplnosti, charakterizačně barvité postavy odvedli rovněž Alastair Miles (Le Gouverneur) a Bruno PraticĐ (Raimbaud) a zejména komediálními dizpozicemi uputávající Marie-Ange Todorovitch v kalhotkové roli Isoliera. V Semiramide se s náročnou titulní úlohou dokonale vyrovnala Darina Takova , oslňující v dramatických koloraturách i krajních hlasových rejstřících a vhodně akcentující vypjaté citové afekty, výbuchy vášně a nenávisti. V kalhotkové roli Arsaceho přinášela Daniela Barcellona spíše elegickou melancholii s hlubokým citovým prožitkem. I v dalších rolích se objevily výrazné výkony: Ildar Abrazakov (Assur), Gregory Kunde (Idreno) a Sonia Lee (Azema) vtiskli svým postavám pečeť osobnosti a pěvecké virtuozity. V Adině šlo o dokonale vyrovnaný pěvecký kvintet, kde na sebe samozřejmě strhávala pozornost především dějově akcentovanější klíčová trojice. Zvláště Marco Vinco rozehrál v Califovi jemné citové struny, milostný pár spolehlivě zvládli Joyce di Donate (Adina) a Raul Giménez (Selimo), ve vedlejších partech se zdařile uplatnili rovněž Saimir Pirgu (AlĚ) a Carlo Lepore (MustafÄ).
Hudební stránka všech inscenací se vyznačovala pečlivostí i muzikální jiskrou, zasloužili se o to jak dirigenti Carlo Rizzi (Semiramide), Renato Palumbo (Adina) a Jesús López Cobos (Le Comte Ory), tak dobře sehraná orchestrální tělesa: Orchestra del Teatro Comunale di Bologna (Adina, Le Comte Ory) a Orquesta Sinfónica de Galicia (Samiramide) a také ve všech třech inscenacích exponovaný Pražský komorní sbor pod vedením Lubomíra Mátla , který již tradičně odvedl dokonale spolehlivou, pěvecky i představitelsky vytříbenou interpretaci.
