Druhý večer vystoupil s Královskou filharmonií anglický pianista Paul Lewis v Brahmsově 1. koncertu d moll. Psát zde o významu a renomé, jež si v posledních deseti letech tento liverpoolský rodák vydobyl, bylo by snadné, ale myslím zcela zbytečné. Odkazuji čtenáře, jenž byl svědkem jeho mimořádného výkonu 3. 6. v Brahmsově Koncertu, na Lewisovu integrální nahrávku Beethovenových Sonát, jež uskutečnil v letech 2006 – 2008 pro Harmonia mundi. Paul Lewis má některé dispozice, ani ne tak pokud jde o pianistickou techniku, ale spíše povahy psychické, které jej předurčují k tomu, aby byl velkým beethovenovským interpretem 21. století. Dokázal to již v pondělním nokturnu, kdy provedl poslední tři Beethovenovy sonáty. Především uchvacuje svou schopností vtělit do klavírní faktury stav mysli, a to s absolutní přímostí, bez odboček a dvojznačností, a dát tak hudební myšlence její jedinečný charakter. Zbývá se jen tázat, a třeba i vést dlouhé polemiky o tom, zda tento stav mysli, jako causa movens a zdroj inspirace, náleží Beethovenovi či Lewisovi. Aniž bych chtěl tuto polemiku byť jen nakousnout, řeknu raději, že podobný pocit přímého formování hudebního tvaru jako upřímného výrazu duše, jsem si včera odnášel i z jeho Brahmse. Brahmse studuje Lewis až teď, v posledních letech, po své několikalété koncentraci na Beethovena, a vše nasvědčuje tomu, že i Brahmsova hvězda bude tomuto vzácnému umělci svítit na jeho další pouti.
Tento intenzívní pocit spontaneity byl tím silnější, že Brahmsovo mladistvou, nezkrotně burácivou energií sršící dílo je podobné povahy: hudba je tu přímým výrazem hluboce prožitého citu. Výrazem tak bezprostředním, že i formování hudební struktury musí ustoupit do pozadí – prioritu má sdílený obsah, modifikující hudební tkáň ke svému obrazu. Třeba sonátová forma první věty. Je to velmi svérázný tvar. Nemám teď na mysli ani tak její symfonický charakter (který tak pobuřoval už při lipské premiéře), jako tonálněharmonický plán. Začíná se tónem d, brutálním vpádem čisté tónické primy, vzápětí však zbarvené subtónikou, odvádějící tonální těžiště hned odpočátku kamsi jinam. Vláda tóniny d moll je pak v průběhu věty omezena na absolutní minimum a ani návrat do jejího mateřského lůna v repríze se neděje žádnou dramatickou přípravou: najednou, zničehonic, je prostě tady, byť jako její stejnojmenná sestřička. Tyto tonálně barevné děje Paul Lewis s neomylností své muzikantské intuice dokáže přesně vyhmátnout a inscenovat velkorysým dramatickým gestem. Je záhadou, kde se v jeho spíše útlé, křehčí fýsis bere najednou tolik energie. Oktávy zahajující provedení nás uváděly do světa mužné brahmsovské lyriky. Lewis je stavitel: jeho údolí jsou hluboká, temná a rmutná – vrcholy oslnivě lesklé a závratné, byť s příznačně brahmsovskou ledovou čepičkou (chlapi přece nepláčou). V realitě koncertního sálu je někdy obtížné dosáhnout koncentrace nutné pro niterné podání Adagia. Petrenko se svými filharmoniky se snažil sestoupit až k pianissimu, přesněji až tam, kam mu to denervující zvuky takřka permanentně kašlajícího a co hůře i nekoncetrovaného publika dovolily. Klobouk dolů. Klenba religiózně založené věty, inspirované invokací „Benedictus qui venit in nomine domini“ působila ve své samozřejmé, neokázalé vznešenosti naprosto přirozeným dojmem. Kontaktní otisk duše. Trochu zarazil briskní přechod k Rondu, které však bylo v dialogu sólisty a orchestru výborně vypointováno a kóda jako smršť pak publikum přece jen vyburcovala z letargie. Dokonce i starty palmtopů částečně ustaly, aby ožily zase po přestávce.
Petrenkův osobní vztah k Sedmé Dvořákově byl ještě zintenzívněn, podle jeho vlastních slov, v poslední době tím, že mu zemřela matka, což dává do souvislosti s podobnou inspirací u Dvořáka. Nevím, zda to bylo v provedení slyšet, ale jeho intenzitu to jistě jen zvýšilo. Byla to ovšem Sedmá s akcentem na dramatičnost, která pronikla i do jindy poklidně bukolického Adagia. Liverpoolští se tu zaskvěli v celé kráse, velkorysým, sytě barevným, vyrovnaným zvukem, v závěrečné větě přidali i i sršatou jiskru (snad jen primy měly občas trochu „tlustší“ tón). Pojetí Vasilije Petrenka je vysloveně syntetické, bez výraznější individualizace, zúročující bohatou anglickou tradici v provádění tohoto díla. Jeho vedení však jde orchestru nepochybně k duhu, jeho projev je flexibilní a zcela profesionální, což se nedalo vždy během jeho dlouhé historie beze zbytku říci. Své kvality jako jednoho z nejlepších britských orchestrů pak prokázal i v poněkud konvenčním encore: Polonéze z Evžena Oněgina. Lesk, nádhera i prázdná pompa této hudby byla v maximálním možném kontrastu s přídavkem Lewisovým a jeho až ostenzivně podanou naivistickou prostotou.
Byl to výjimečný večer, složený ze dvou kontrastních polovin, ač celý ve znamemí tóniny d moll.
