Symfonický orchestr Českého rozhlasu nemá u nás jen výsadní ekonomické postavení dané postavením zřizovatele, ale pro soudobou hudbu také možnosti, jaké mu mohou ostatní závidět. Mohl proto 23. 11. nabídnout v Rudolfinu svým abonentům a ostatním Pražanům zajímavý bonus – koncert sestavený ze skladeb bývalých a stávajících zaměstnanců rádia. Nutno předeslat, že příjemným překvapením byl dirigent Tomáš Kučera , pro orchestr bylo výborné nastudování samozřejmou povinností. Skladby Jiřího Kalacha, Otomara Kvěcha, Lukáše Matouška, Libora Dřevikovského a Lukáše Hurníka byly sice svou tvůrčí poetikou rozdílné, nicméně spojovalo je jejich pozitivní vymezení vůči historii. Negativní postoj vůči současné protoplazmě postmodernismu bez skrupulí a velmi jasně vyzařoval Dřevikovského klavírní Koncert-divertimento č. 2 Es dur , pro mě největší překvapení večera. Totální preference světa vídeňských klasiků byla velmi sympatická a natolik sugestivní, že bych toto „plagiátorství“ označil za navýsost přínosné a svébytné, i když si těžko umím představit, že by to byl signál pro masivní kompoziční směr. Sólový part skvěle zahrál Daniel Wiesner . Razantní návrat do minulosti nabídla i Předehra na barokní téma Jiřího Kalacha, relativně modernější, ve výsledku však nevýrazná, prostě řadová skladba konce 20. století. Vroucí citovostí a subjektivností upoutal písňový cyklus Crescendo Otomara Kvěcha, zdařilý pokus o slohovou syntézu. O sugestivní dopad se postaral barytonista Roman Janál . Svým způsobem synergetické byly dech historie vyzařující trojdílné Kořeny času Lukáše Matouška, jenž se přihlásil ke své lásce k renesanci. „Přibližování historie současnosti“ protkalo jako červená niť celé dílo. Závěrečná předehra Dívka a stroj Lukáše Hurníka, konfrontace decentní emotivnosti a stylizované „strojové brutality“, byla dobrou tečkou za objevným večerem, jenž navíc naznačil, jak je Český rozhlas kompozičně silný.
