Krásný večer původně deštivého úterka 25. srpna se ukázal jako stvořený pro první z pěti „Netradičních hudebních večerů“, které pořádala Konzervatoř Brno jako součást svých letních pedagogických aktivit nazvaných „Brněnské smyčcové kurzy“ a navštěvovaných šesti desítkami frekventantů. Přítomnost takové spousty informované a zjevně zaujaté mládeže působila mezi tradičně postarším publikem komorních koncertů velmi svěže na hezkém nádvoří brněnské Staré radnice, efektně nasvětleném zapadajícím sluncem. Navíc se ukázalo, že Graffovo kvarteto, hlavní protagonista večera, dokázalo pohotově využít krátké přítomnosti Josefa Špačka, naší houslové jedničky, v Brně a pozvat ho na svůj večer jako houslistu i jako violistu. Vzhledem k tomu, že mladí kurzisté dopoledne asistovali zkoušce filharmonie, na níž Špaček s Jakubem Hrůšou připravovali Dvořákův houslový koncert pro zájezd na festival ve švýcarském Murtenu, poznali ho ten den ve třech rolích: jako sólistu s orchestrem, poté bez průvodu a nakonec jako komorního hráče. Nebylo divu, že se – nejen pro ně – stal hrdinou večera: jeho přednes Ysaÿovy proslulé Sonáty–Balady, op. 27/3,ohromoval brilancí, čistotou a strhujícím appassionatem, rozezněl nádvoří místy jako varhanní pléno. Jinak si Špaček vedl u první violy ve Smyčcovém kvintetu, op. 97, Dvořákově snad nejkrásnější komorní skladbě – to jest s dokonalým smyslem pro souhru v (cizím) souboru, z jehož zvuku vystoupil několika proslulými sóly (ta si Dvořák kdysi napsal pro sebe).
Tím také přispěl k základní myšlence večera označeného jako „Hudební rozhovory“.Primárius kvarteta Štěpán Graffe rozvíjel ve svém sympatickém komentáři před každou skladbou představu hudby jako prostředku komunikace mezi skladatelem, interpretem a posluchačem – a v komorní hudbě zvlášť názorně také mezi jednotlivými hráči, čehož důkazem měla být interpretace jednotlivých skladeb. Volba Pátého kvartetu Milana Slimáčka na úvod pořadu vypadala možná na první pohled jako povinná úlitba brněnské soudobé tvorbě, ale ukázalo se, že jej soubor hraje s plným porozuměním (má ho v živém repertoáru od premiéry v roce 2009); takže vychutnával kvartetní nápady zkušeného tvůrce (připomeňme si, že premiérou Slimáčkova Druhého kvartetu získalo Moravské kvarteto v roce 1988 cenu neapolského festivalu soudobé komorní hudby Premio Novecento musicale europeo) a dokázal – v jakémsi rozporu s komentátorem, který označil dílo jako „hlavně příjemné muzicírování“ – dát zpěvným liniím volné věty hlubší emotivní obsah odpovídající zkušenostem a shovívavé skepsi zralého věku.
V úvodu k Janáčkovu Prvnímu kvartetu se komentátor vyhnul autobiografické obsahové problematice díla i složitosti jeho názvu tím, že posluchačům doporučil, aby si Tolstého novelu přečetli sami. Byla to škoda, máme-li na mysli edukativní zaměření večera, protože soubor dokázal postihnout a akcentovat dramatický vývoj a vyvrcholení jedné z nejtragičtějších Janáčkových skladeb, i když místy – zřejmě v obavě z plenérové akustiky – nadsazoval zvuk i tempo, takže posluchač mohl mít dojem nadbytku fortissimových vrcholů v každé větě a nedostatečné zřetelnosti rytmických fines, na něž je právě toto Janáčkovo dílo zvlášť bohaté.
Obojí by se dalo vytknout i provedení závěrečného Dvořákova kvintetu (forzírovaný zvuk pětičlenného souboru už někdy inklinuje k nežádoucí představě orchestru), ale kladné zážitky z pohodové realizace nádherně napsaných partů a z porozumění, jímž se členové souboru i se svým hostem obraceli k pozornému a zjevně vděčnému publiku, učinily zbytečnými jakékoli výhrady.
