V české premiéře zazněly na počátku Variace na paměť Aldouse Huxleyho , které v roce 1965 poprvé uvedl v Chicagu právě Craft. Nelehké průzračnosti (a přitom stavebné složitosti!), lehkosti a všudypřítomnému „vtipu uprostřed závažnosti“ Variací odpovídala i lehkost a barevnost orchestru. Koncert začal slibně. Optimismus pokračoval i po vstupu Ivana Ženatého jako sólisty Stravinského Houslového koncertu D dur , když zaplnil sál v první řadě sytostí hry na G struně. Orchestr se ovšem za ním začínal tu a tam maličko rozpadat. Ve dvou středních Ariích možná nejeden posluchač zalitoval, že sólista hraje z not, protože formální problém koncertu je právě v udržení pozornosti ve dvou po sobě jdoucích pomalých větách a ten se přece jen lépe řeší s maximálním sólistovým nadhledem. Poslední věta ale posluchače svým dobře zúročeným briem strhla zpět na svou stranu.
Závěrečné Svěcení jara ovšem odhalilo slabiny orchestru, jež doposud zůstávaly skryty. Dirigentovi nezbývalo moc energie na víc, než na udržení rytmické struktury pohromadě, a tak se nedostavily ony zvukové orgie, pro něž byla skladba tak skandální a je dnes tak slavná. Na konci koncertu ve vzduchu visela otázka, jak by orchestr uřídil mnohem starší Craft. Snad by i autorita slávou opředené osobnosti vykonala užitečnou službu. Praha přišla o možná poslední příležitost setkání s Robertem Craftem.
