V pondělí 23. 9. 2019 skončil závěrečným symfonickým koncertem XII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Festivalovými hosty byli tentokrát dvaaosmdesátiletý estonský světoobčan, dirigent Neeme Järvi a Estonský národní symfonický orchestr s britskou sólistkou Nicolou Benedetti. První estonské symfonické těleso zavítalo do Prahy v rámci svého středoevropského miniturné po Rakousku, Česku a Německu. Odpovídala tomu i dramaturgie večera, která bohužel postrádala jakýkoliv vztah k dominantním festivalovým tématům a hlavnímu festivalovému idolu, jímž je Antonín Dvořák.
Seznámení s estonským národním skladatelem Heino Ellerem prostřednictvím symfonické básně Úsvit (1920) bylo záslužné, místo této eklektické skladby bych ale raději slyšel některé z reprezentativních děl Dvořákových žáků a Sibeliových vrstevníků Suka či Nováka (o Nedbalovi si zatím můžeme nechat zdát). Srovnání Sibelia s jeho českými vrstevníky by bylo dramaturgicky více než žádoucí, protože obě verze Sibeliova Houslového koncertu d moll op. 47 (1905), který zazněl v první polovině večera, nastudovali čeští houslisté – Viktor Nováček a Karel Halíř. Ale to už je úděl pořadatelů – sloučit neslučitelné, spojit nespojitelné a dovést dramaturgii do posledního možného detailu. Proto byl koncert více než dramaturgickou lahůdkou jedním velkým pražským comebackem – dirigentské legendy Järviho, ale i britské houslistky Benedetti, která před přídavkem v krátké promluvě k publiku zmínila své předcházející vystoupení na pódiu Rudolfina.
Nicola Benedetti je křehká dáma půvabného zjevu a poněkud univerzálního sólového projevu. Zatím stojí ve stínu svých kolegyň Lisy Batiashvili, Julie Fischer nebo Janine Jansen, neřkuli Isabelle Faust, která ovšem neuvádí Sibeliův Houslový koncert. Mezi romantickými či pozdněromantickými houslovými koncerty je Sibeliovo dílo z nejpozoruhodnějších, předpokládá ovšem absolutní koncentraci, bezpečnou orientaci v dynamických extrémech a osobitý názor. Nicola Benedetti dílo zahrála s přehledem, bez markantních technických problémů. V dynamice ji rozhodně nepodpořil orchestr s dirigentem Järvim, který už je (bohužel) ve věku, kdy si spíše užívá každé vystoupení na pódiu, než aby těleso dynamicky kočíroval a vtiskl mu interpretační názor. Orchestr, sólista i dirigent tak Sibeliův koncert prezentovali jako univerzální a posluchačsky přístupné dílo, které ale při promyšlenějším provedení může také mrazit, vynášet do nebes a srážet na kolena. Nic se z toho se v Rudolfinu neodehrálo, umělci se zastavili na prahu, za nímž začíná interpretace Sibeliova díla. Velmi jsem se na koncert těšil, publiku jej ale budou muset nejspíše zahrát Christian Tetzlaff nebo skandinávské houslistky Vilde Frang či Eldbjørg Hemsing, aby si posluchači osvěžili hluboké krásy tohoto díla. Je nám toho třeba, protože tak, jak bylo v devadesátých letech občas bagatelizováno dílo Richarda Strausse, otírají se dnes někteří čeští recenzenti a kritikové o Sibeliův kompoziční odkaz, který zkrátka české publikum stále důvěrně nezná. S pódiem se Nicolla Benedetti rozloučila stylově – přídavkem na motivy skotských lidových písní.
Po pauze následovala Brucknerova IV. symfonie Es dur Romantická, standardní dílo středoevropského symfonického repertoáru a nejspíše nejpřístupnější ze skladatelových symfonií. Celou řadu podobností kromě bohaté zkušenosti s lidovou a taneční hudbou připomněl v programu autor průvodního slova Ondřej Šupka. Otazníky, proč byla ovšem Brucknerova symfonie na festivalu vůbec uvedena, aniž by v jejím sousedství zazněla Wagnerova předehra k Lohengrinovi nebo některá z Dvořákových „přírodních“ skladeb (V přírodě, symfonické básně), zůstaly. Järvi symfonii nastudoval pro zahajovací koncert abonentního cyklu v Tallinu, a proto s dílem vyrazili na cesty. O přijetí ve Vídni můžeme číst v tamějším tisku, ohlasy v Praze byly rozpačité. Prvním problémem byla zvolená dynamika. Od prvních tónů vstupní věty bylo zřejmé, že dirigent s orchestrem nebudou pracovat s dynamickými kontrasty a nejnižší dynamikou, v níž se tetelí lesní vzduch plný hmyzu. Budiž, symfonie sice ztratila na zvukových kouzlech a romantičnosti, nabyla alespoň na jasných zvukových konturách.
Druhým problémem bylo tempo. Posluchač zrovna nemusí být stoupencem jihoněmecké interpretační tradice a ctít přemrštěně adorující brucknerovská pomalá tempa, Järviho tempové pojetí bylo ovšem v I. větě hraniční, ve II. větě již neakceptovatelné. Z pomyslné pouti k lesní svatyni se stal úprk asijských turistů Českým Krumlovem. Järvi sice precizně odkrýval střední hlasy a orchestr důkladně frázoval, trio II. věty ovšem zaznělo v rychlosti až parodické. Scherzo přeletělo sálem, intonačních selhání v žesťových nástrojích, s nimiž provedení Brucknerových symfonií stojí a padají, bohužel přibývalo. Největší zklamání se dostavilo ve finále, protože dirigent z celé série nabízejících se řešení napříč několika verzemi Brucknerovy IV. symfonie zvolil podle mého názoru to nejméně vhodné. Místo dvacetiminutového finále poslední verze zazněla starší kaleidoskopická verze, která nedává dílu vygradovat a nebohé publikum vede slepými cestami, jako když vás někdo se škodolibým úsměvem k životnímu jubileu podaruje puzzle o pěti tisících kousků. Publikum si s posledním taktem spíše oddechlo, než aby spontánně aplaudovalo.
Rozporuplnou tečkou za vzácným hostováním estonského orchestru s výbornými smyčci, solidní skupinou dřevěných dechových nástrojů a arogantně ostrými žesti byla adaptace Dvořákovy Humoresky se sólem prvních houslí. V sousedství Brucknerovy symfonie už nemohla působit nepatřičněji. Publiku v přízemí ovšem vehnala slzy do očí a dirigenta přiměla k rozpustilé etudě na téma „dirigent nechává orchestr hrát, protože partituru vidí prvně v životě“. Před rokem jsem na stránkách Harmonie hartusil nad hrubozrným provedením Brahmsovy III. symfonie Saským státním orchestrem s Manfredem Honeckem. Ani letos ovšem nebyl závěrečný koncert Dvořákovy Prahy tečkou, hodnou předcházejících vystoupení filharmonických orchestrů z Essenu, Prahy a Tel Avivu. Němci mají jedno takové nepříjemné přísloví – „Ende gut, alles gut“. Tak zase za rok na Dvořákově Praze.
