Čtrnáctého února si křesťanská minorita připomíná popravu svatého Valentýna, přičemž dle legendy jsou tři možnosti – 269, 270 nebo 273 po Kristu. V nemilost císaře Claudia II. přišel oddáváním mladých římských párů. Nejdříve anglosaské země, později celý Západ pak spojil pohanskou tradici s křesťanskou a majorita slaví tento den jako „svátek lásky“, přičemž rádi zapomínáme na mučednictví biskupa a misionáře San Valentina.
Koncert Collegia 1704 nechtíc připadl na 14. únor 2023. Nebyl ani připomínkou světce, ani lásky, ale pod mottem „Apoteóza tance“ oslavil umění tří hlavních hvězd hlavního směru evropské hudby konce 18. a počátku 19. století, jenž dnes označujeme kvůli svému centru vídeňským klasicismem. Václav Luks, umělecký vedoucí a dirigent collegia, k tématu večera v loňském rozhovoru pro časopis Harmonie řekl: „Richard Wagner označil Beethovenovu Sedmou symfonii obdivně jako apoteózu tance, a právě Sedmá je na programu únorového koncertu. Vedle tohoto slavného díla však zazní další dílo vrcholného vídeňského klasicismu, a sice Haydnova Symfonie č. 98 B dur – šestá z dvanácti tzv. londýnských symfonií. To je naprosto úžasné dílo! Daleko méně známé než jakákoliv Beethovenova symfonie, ale v kompozičním mistrovství si s Beethovenem rozhodně v ničem nezadá. Nesmírně originální hudba plná moudrosti zralého mistra, ale i humoru a odvahy experimentovat.“ Jak je z jeho slov zřejmé, na programu byly kompozičně zralé skladby Mozarta (ouvertura z opery La clemenza di Tito), Haydna (Symfonie č. 98 B dur) a Beethovena (Symfonie č. 7 A dur). Po několikerém pročtení slovního expozé, poslechu hudby a odhlédnutí od Wagnerova názoru jsem sice nepochopil, proč jsou jako příklady apoteózy pohybu vybrány právě tato díla, a ne mnohá jiná, ale nevadilo mi to. Podstatná byla jejich logická symbióza, ideový kontrapunkt, svébytné laudatio klasikům a nesmírně zajímavá interpretace.
Soubor Collegium 1704 je ve vědomí veřejnosti spojen prioritně s hudbou poněkud starší – Bachem, Händlem, Zelenkou, Rameauem, Vivaldim apod., nicméně několikrát prokázal mimořádné kvality v „mladší hudbě“, například v posledních Mozartových symfoniích nebo ve Smetanově Mé vlasti. Tímto koncertem tento kredit potvrdil. Mozart byl energický s mnohými pozoruhodným detaily a budil touhu slyšet v tomto podání celou operu. (Mohlo by být občerstvující narušit konzervativismus Národního divadla uvedením této Mozartovy opery „na klíč“ ve Stavovském divadle, přičemž pan Luks by nejen vedl svůj orchestr a určil sólisty, ale i inscenační tým.)
Veškerá hudba, uvedená onoho večera v Dvořákově síni pražského Rudolfina, měla tempa, která ladila s mojí duší (ostatně většinou ladila i intonace). Přesné a vynalézavé byly i další atributy – artikulace, frázování a volba dynamiky; primy a sekundy se velmi snažily o co nejlahodnější hru. Byla sice jiná, než jakou slyšíme od Vídeňské filharmonie či Royal Concertgebouw, ale bylo to velmi uspokojivé. Jistě by bylo neobyčejné, kdyby měl jednou Václav Luks na konci života ve své diskografii komplet Haydnových symfonií…
Do jistě nehledané konfrontace vstoupilo Collegium 1704 provedením Beethovenovy notoricky známé symfonie. Pan Luks velmi akcentoval tanečnost a „lehkost bytí“ této hudby (rozjásané synkopy první věty, tanečnost Presta a jakoby nezkrotná energie finále). To vše v kontrapunktu s temnou jímavostí Allegretta, které bylo jedno z nejlepších, které jsem živě slyšel. (Nicméně po druhé větě měly některé nástroje přece jen zkontrolovat ladění.) Doslova mě uchvátilo především vášnivé Allegro con brio, například souvztažnost mezi temperamentem prvního tématu, naléhavostí druhého a akcentací třetího tématu. Přestože život skladatele nebyl procházkou růžovým sadem, radostnost této hudby byla tohoto večera sdělena neobyčejně přesvědčivě. Jakkoliv bych vrchol večera viděl v Haydnovi, v Beethovenovi bylo všechno správně, klasik by možná napsal „ve zlatém seku“. Tak zajímavě podaného „autentického“ Beethovena jsem (vyjma Gardinera a částečně i Harnoncourta) neslyšel. Kdyby tuto symfonii Václav Luks natočil, přidal bych si nahrávku ke snímkům, k nimž se vracívám (Bernard Haitink, Carlos Kleiber, Mariss Jansons a pár dalších). Neplánovaná nejlepší oslava sv. Valentýna, kterou jsem zažil.
Společenská coda. Václava Lukse jsem kvůli covidu delší dobu neviděl. Příjemně jsem byl překvapen, jak se jeho dirigentská gesta přiblížila od „specialisty na starší hudbu“, který diriguje, ale u něhož je někdy lepší dívat se sluchem, jak je tomu u mnohých leaderů barokní hudby, k elegantnímu projevu leckterých světových mistrů taktovky. Kéž by podobně mezinárodně elegantní bylo i jeho oblečení…
