Václav Luks: V současnosti jde o čisté rozlišení dobra a zla

O myslivečkovském velkofilmu, nové sezoně i o novém pražském chrámu umění, který snad jednou vznikne, s dirigentem, cembalistou a ředitelem dvou špičkových uměleckých souborů.

Václave, na počátku našeho rozhovoru se vrátím do blízké minulosti. Jaké místo v tvém srdci má film Il Boemo, kterému jsi věnoval hodně času a sil? Žádnému jinému projektu jsem se nevěnoval po tak dlouhou dobu jako filmu Il Boemo. Je to již více než deset let, kdy za mnou přišel režisér Petr Václav s dotazem, co si myslím o hudbě Josefa Myslivečka a jestli bych se nechtěl projektu zúčastnit. Tehdy jsme připravovali provedení opery Olimpiade stejného autora, a tak mi další myslivečkovská výzva dávala smysl a na nabídku jsem kývnul. To jsem ovšem netušil, na jak dlouhou trať to bude běh. Spolupráce na filmu byla pro mě zcela nová a skvělá zkušenost, kdy umělecké dílo vzniká v podstatě z naprostého vakua. V hudbě jsme zvyklí, že máme v ruce partituru, kterou je nám vytyčen jistý rámec, ve kterém se pohybujeme a bavíme se o její interpretaci. Ve filmu však je na začátku pouze idea a nikdo netuší, jakého tvaru ona idea nabyde. Když jsem pak po deseti letech seděl v sále na filmovém festivalu v San Sebastianu na mezinárodní premiéře filmu a 1800 lidí aplaudovalo výsledku práce, na níž mám podíl, bylo to velmi emocionální…

Hlavní koncertní řada Collegia 1704 se odehrává v Rudolfinu. Před lety jsi se mi svěřil, že financovat tak prestižní projekt je stále těžší a že jej dotujete z práce v cizině. Jak to bylo vloni, jaká je ekonomická predikce letošní sezony? Zvlášť v tak podivné době. Situace se příliš nezměnila. Bez našich aktivit v zahraničí by koncerty Collegia 1704 v Rudolfinu nebyly a poměr veřejné podpory a našeho samofinancování zůstává přibližně stejný. Covidová doba navíc přinesla řadu nejistot a jednou z nejpalčivějších otázek bylo, jestli se publikum vrátí do koncertních sálů a divadel. Je zajímavé sledovat, jak v jednotlivých zemích zareagovalo publikum rozdílně. Zatímco například v Německu publikum obtížně hledá cestu zpět za živým uměním a pořadatelé bojují s velkým úbytkem abonentů, u nás je situace spíše opačná. Naše publikum na nás nezapomnělo a vrací se v ještě hojnějším počtu než před covidem. Prodané vstupenky znamenají pochopitelně nezanedbatelný ekonomický přínos, ale snad ještě důležitější je morální podpora, kterou pro nás zájem publika představuje.

, foto Ivan Korč, SHF

Listopadová poslední mešní kompozice Jana Dismase Zelenky bude možná pro posluchače objevem. Je to skutečně vrchol jeho kompozičního života? Zelenkova hudební řeč je velmi originální a rozpoznatelná. Je jen málo skladatelů, jejichž rukopis poznáte po pár taktech a Zelenka mezi ně patří. Přesto prošel jeho hudební jazyk velmi dramatickým vývojem a Zelenkova Missa Omnium Sanctorum stojí na jeho vrcholu.
Nestojí však na onom vrcholu sama. Na sklonku svého života od druhé poloviny 30. let Zelenka radikálně zredukoval bohatství instrumentace svých děl a svůj instrumentář omezil na použití smyčcových nástrojů skromně doplněných dřevěnými dechovými nástroji. Slavnostní obsazení s trumpetami, hornami a tympány v Zelenkových pozdních dílech nenajdeme. Jako by však Zelenka to, co ubral na vnější okázalosti, vložil do vniřní kompoziční rafinovanosti a emocionální naléhavosti. Missa Omnium Sanctorum je posledním opusem z cyklu šesti posledních mší Six missae ultimat, z nichž dnes známe první dvě mše a mši šestou. (Missa Dei Patris ZWV 19, Missa Dei Filii ZWV 20 a Missa Omnium Sanctorum ZWV 21 – pozn. red.) Pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, zda cyklus zůstal nedokončen nebo se třetí, čtvrtá a pátá mše ztratily. Každopádně je Missa Omnium Sanctorum nejen závěrečnou kompozicí cyklu, ale také posledním Zelenkovým zhudebněním textu mešního ordinária. Pozoruhodné také je, že Zelenkovy poslední mše nebyly pravděpodobně provozovány v Drážďanech v rámci bohoslužby. Na přelomu 30. a 40. let 18. století byla již zcela zřejmá tendence v drážďanském katolickém kostele výrazně zkrátit podíl hudby při bohoslužbách. Neobvyklý rozměr Zelenkových kompozic nahrává hypotéze, že se jedná o jakousi osobní zpověď tvůrce a jeho labutí píseň.

Předpokládám, že adventní koncert duši potěší… Bude věnován tvorbě Antonia Vivaldiho a skladatelům, kteří se v zaalpských zemích hlásili k jeho odkazu nebo byli jeho žáci. Nejvýznamnějším centrem pěstování Vivaldiho hudby mimo Itálii byly bezesporu Drážďany a koncertní mistr drážďanského dvorního orchestru a nejlepší německý houslista své doby Johann Georg Pisendel byl Vivaldiho žákem a se svým učitelem udržoval čilé kontakty. Pisendel pořizoval opisy Vivaldiho děl pro potřeby svého orchestru a také je příležitostně aranžoval a přizpůsoboval drážďanskému vkusu. Vivaldi také několik koncertů pro slavný a bohatě obsazený drážďanský orchestr zkomponoval a opatřil je titulem Concerti per l’orchestra di Dresda. Ve virtuózním Vivaldiho motetu Laudate pueri RV 601 navíc vystoupí německá sopranistka Mirella Hagen, kterou znají naši posluchači jako Morganu z brněnské inscenace Händelovy Alciny.

, foto Ivan Korč, SHF

Proč dostal únorový koncert název Apoteóza tance? Nabízel by se audiovizuální koncept večera. Richard Wagner označil Beethovenovu Sedmou symfonii obdivně jako apoteózu tance a právě Sedmá je na programu únorového koncertu. Vedle tohoto slavného díla však zazní další dílo vrcholného vídeňského klasicismu, a sice Haydnova Symfonie č. 98 B dur – šestá z dvanácti tzv. londýnských symfonií. To je naprosto úžasné dílo! Daleko méně známé než jakákoliv Beethovenova symfonie, ale v kompozičním mistrovství si s Beethovenem rozhodně v ničem nezadá. Nesmírně originální hudba plná moudrosti zralého mistra, ale i humoru a odvahy experimentovat.

Kromě koncertů v Rudolfinu jste připravili projekty ve vašem domovském vršovickém Vzletu. Jaká bude koncepce tohoto cyklu? Považuji za důležité, že hudebníci spolupracující s Collegiem 1704 spoluúčinkují též v řadě dalších komorních projektů a ansámblů. Rozhodli jsme se poskytnout scénu Vzletu právě těmto uskupením a představit aktivity našich muzikantů v plné šíři. Věřím, že i pro publikum je zajímavé vidět známé tváře ve velmi různorodém repertoáru v rámci komorních projektů, které vznikly z iniciativy samotných hudebníků a nesou také jejich umělecký podpis.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2022.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější