Doslova lahůdkový večer, kde převládala (neo)klasika, nabídla 17. března Pražská komorní filharmonie se svým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Neoklasicky přehledná, melodicky výrazná, stručná bez zbytečných not s decentní připomínkou jazzového kvasu New Orleansu – taková je Druhá symfonie Ervína Schulhoffa z roku 1932. (Ve stejném roce zkomponoval například Martinů duchovně příbuznou Sinfonii Concertante pro dva orchestry a Divertimento.) Byla to šťastná volba s neméně šťastným provedením!
Aby koncertantní, někdy prvoplánově působící skladby Richarda Strausse dosáhly kýženého účinku, je třeba mít špičkový orchestr i sólistu. Třicetiletý Přemysl Vojta (vítěz prestižní soutěže ARD) se zhostil sólového partu Hornového koncertu č. 1 Es dur op. 11 výtečně, v podstatě na úrovni Radka Baboráka. (Je neuvěřitelné, že náš malý stát je schopen soustavně generovat špičkové hornisty.) Efektní part hrál citlivě, nepateticky a s několika nečekanými detaily, jež jsem v Baborákově pojetí neslyšel.
Otomar Kvěch je odvážný muž. Neznám mnoho komponistů, kteří by ve 20. století psali pro anglický roh, navíc s nesporně pozitivním výsledkem. Jeho devět let starý symfonický obraz Kassandra a trojský kůň je volným komentářem, jak se Trojanům nevyplatilo nevěřit věštbě Kassandry, dcery trojského krále Priama. Anglický roh je vypravěčem i komentátorem, orchestr nositelem děje. Stejně jako u Schulhoffa zde není zbytečných not a spíše nežli popisnost převažuje fantazie a kreativita. Je to hudba, která by si zasloužila občasné připomenutí. Jan Souček sice nebyl tak výrazný jako Vojta, ostatně jeho part mu to ani neumožňoval, nicméně byl rovnocenným partnerem orchestru.
Závěr večera byl i jeho vrcholem. Symfonie č. 60 C dur „Il Distratto“ byla lahůdkou špičkové mezinárodní úrovně. O Pražské komorní filharmonii je známo, že hraje Haydna a Mozarta ze všech českých orchestrů nejlépe, ale potěšení hráčů a dirigenta, hravost, mazlení se s detaily a nekašírovaná komika auditorium zcela okouzlila. V duchu názvu symfonie si Hrůša dovolil s laskavou „přísností“ ukázňovat roztěkanost svých orchestrálních oveček (s okázalým laděním, vrzáním či vykázáním neposlušného houslisty)… Bylo by pro mě zklamáním a edičním selháním, kdyby v jubilejním roce 2019 nenašel Supraphon pozitivní odvahu a nevydal tomuto orchestru a dirigentovi haydnovskou desku. Na mezinárodním trhu by nezapadla.
