Isabelle Faust je považována za jednu z nejzásadnějších houslistek nového tisíciletí. Spolupracovala například s dirigenty Claudiem Abbadem a sirem Johnem Eliotem Gardinerem, vystupovala s Berlínskou filharmonií a dalšími předními světovými orchestry. V Ostravě se německá houslistka sólovým recitálem představila vůbec poprvé, a to v programu z děl barokní a soudobé hudby. Její recitál na Svatováclavském hudebním festivalu byl svého druhu zatěžkávací zkouškou, protože Faust hodlá program natočit na nové album. A že to nebylo nikterak tuctové hudební menu, na to můžete vzít jed.
Faust se Ostravě představila v Kostele sv. Jana Nepomuckého v nedaleké Staré Bělé. Barokní stavbě, jejíž akustické vlastnosti jsou díky nevysokým klenbám vynikající. Slušně naplněný (nikoli však plný) kostel dostal hned z kraje říznou porci avantgardy. Výběr z Caprice Variations Georga Rochberga zahrála Faust s interpretačním nadhledem a koncentrací. Drobná capriccia i přes poněkud úporné konstrukční lpění na houslové technice (např. č. 18 bylo složeno z glissand) se pod jejími měkkými prsty proměnila v zajímavé zvukové obrazy.
Hudbu francouzského barokního skladatele Louise-Gabriela Guillemaina jsem slyšel naživo poprvé. Faust si s rozkoší vyhledává docela zasuté a zapomenuté autory, o to víc její interpretace Guillemainových „Amusement“, jakýchsi krátkých virtuózních skladeb pro sólové housle, překvapila svěžestí hudebních barev a živou melodikou. Drei kleine Szenes autora Heinze Holligera byly Faust věnovány. Trojici hudebně progresivních skladeb spojuje užití netradičních předmětů během hry, což zajímavě modifikovalo témbr nástroje. Sonáta pro sólové housle a moll, JunP IV.2 Johanna Georga Pisendela (nejvýraznějšího žáka Antonia Vivaldiho) představila Faust jako houslistku, jejíž interpretace se v každém okamžiku dokáže inspirovat samotnou hudební texturou a nedrží se striktně žádných regulí.
Poměr modernosti a posluchačské atraktivity naplnily ze soudobých skladeb na programu nejlépe Tři miniatury skvělého Georga Benjamina. Britský skladatel a žák Oliviera Messiaena svou kompozicí ukázal velkou zvukovou fantazii a schopnost nezvyklého využití houslí. Miniatury nepostrádaly silný emocionální náboj, přitom vycházely z invenčního vrstvení tónového materiálu a nestandardního využití potenciálu nástroje. Benjaminovy stratofonní struktury svítily různými barvami, jež Faust dovedně rozehrála s expresivním náporem či naopak s dynamicky průsvitnou něhou.
Za jednoznačný vrchol recitálu lze označit závěrečnou Passacagliu pro sólové housle g moll, C. 105 Heinricha Ignaze Franze Bibera. Faust se nesmírně náročné skladby zhostila skvěle. Dobře si vedla v záplavě dvojhmatů a akordických sekvencí, nad kterými cirkulovaly rychlé běhy ve vysokých polohách. Přitom houslistka nezapomínala na vyváženou výstavbu, která i z virtuózní koncepce dokázala vzkřísit meditativní dojem. Před přídavkem Faust svou precizní angličtinou ocenila publikum, které náročně koncipovaný program zvládlo.
Faust ukázala, že barokní i soudobá hudba má k sobě blízko. Že není třeba se novinek bát. Progresivita Biberovy passacaglie v závěru toho byla jasným dokladem. Houslistka se zapsala do uší velice ušlechtilým tónem, čistou intonací a spolehlivou technikou. Cit a rozum její hudební interpretace se spojuje v dokonalé rovnováze. Nebyl to první barokně-soudobý houslový recitál, který na Ostravsku zazněl. Isabelle Faust však má faustovské fluidum a mystérium barokní hudby cítí naprosto jedinečně.
