V pondělí 7. 9. 2015, v předvečer 174. výročí narození Antonína Dvořáka, započal slavnostním koncertem ve Dvořákově síni pražského Rudolfina již XV. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořáka Praha. Dvořákovo dílo vynesl do svého štítu a již několik let se mu věnuje nejen interpretačně přitažlivými koncerty s nejznámějšími autorovými díly na programu, ale i speciálními projekty (loňská obnovená premiéra operní prvotiny Alfred) a koncertními řadami (souborné provedení symfonií v letech 2014–2015). Že byla hned ve slavnostním zahajovacím koncertu České filharmonie a Jiřího Bělohlávka vedle sebe postavena díla z let 1865 a 1895, v podstatě rámující Dvořákovo orchestrální dílo, totiž 2. symfonie B dur op. 4, B. 12 a Violoncellový koncert h moll op. 104, B. 191, bylo od festivalové dramaturgie projevem úctyhodné odvahy a víry v Dvořákovo (rané) dílo, jakkoliv bylo provedení symfonie B dur součástí letošního projektu uvedení všech skladatelových sudých symfonií. Úvod koncertu za přítomnosti televizních kamer obstarala sympaticky věcná a stručná zdravice a zbytečné festivalové fanfáry z úvodu finále Dvořákovy Symfonie G dur op. 88. Vyzněly naprázdno a publikum poněkud zmátly, protože obvykle zaznívají v přítomnosti prezidentově, na jehož nepřítomnost na nejvýznamnějších podnicích vážné hudby si však již české posluchačstvo-voličstvo dávno zvyklo. Koncert si však nenechal ujít zástup současných a bývalých významných reprezentantů lokální a celostátní politiky, pro něž mohla být symfonie v první polovině koncertu velkým soustem, nejsou-li zapřisáhlými Dvořákovými vyznavači, jimž mladická upovídanost a rozlehlost velkých gest 2. symfonie nevadí a naopak si vychutnají její hybridní II. větu, kombinující zajímavě smuteční pochod s pastorale, nebo bizarní scherzo a ritornelové finále, na jehož úskalích si lámou zuby i mistři taktovky. Druhá symfonie zazněla v onom přibližně padesátiminutovém tvaru, který Jiří Bělohlávek pražskému publiku předložil již v roce 2012 v době vzniku dvořákovského symfonického kompletu. S odstupem několika málo let opatrnický detail prvního seznámení s dílem ustoupil sympatické samozřejmosti a kompozice na mnoha místech působila dojmem repertoárového díla. „Hraní“ je však v tomto díle opravdu mnoho, zvláště pro hoboj (Ivan Séquardt, Vojtěch Jouza) a flétnu (Radomír Pivoda, Petr Veverka) ve II. větě. Při hbitých tempech, která zvolil dirigent Bělohlávek, se tak na publikum často valila masa ušlechtilého zvuku, protože celý večer (bohužel a poněkud nepochopitelně) provázela přehnaná dynamika a ve 2. symfonii nepříjemný zvuk pikoly. Zatímco v I. větě hnal dirigent Bělohlávek orchestr strukturálně komplikovanou I. větou k dravému výsledku, jemuž měla ulehčit absence repetice (opět se zopakovala ta napínavá generální pauza před nástupem reprízy jako ve starší, zvukově zachycené kreaci), a zatímco ve II. větě se mu podařilo vyvolat nejedno zvukově působivé místo, ve scherzu ztratil orchestr dech a mechanicky frázované finále už znělo unaveně a bez espritu. Ve zvolené dynamice zanikla i dlouhodechá gradace ritornelového finále. Již 2. symfonie hýří barvami, občas divoce namíchanými, vytříbenému velkoorchestrálnímu zvuku Violoncellového koncertu h moll však Dvořákova raná díla nesnadno konkurují.
Brzy šedesátiletý americký violoncellista čínského původu Yo-Yo Ma vtrhnul na podium klátivým krokem amerických teenagerů a salutujíc, čímž si okamžitě získal sympatie přítomného publika. Na ostřejší zvuk jeho nástroje (Stradivarius-Davidov, 1712) jsem si musel zvykat, stejně tak i na zápasivý charakter vstupní věty koncertu, v níž se emocemi smýkaný Yo-Yo Ma svářel s nástrojem, orchestrem i kompozicí samotnou. Kdybych neznal jeho diskografii s téměř dvaceti Cenami Grammy, řekl bych, že v duchu barokního concerta, svárlivé disputace, dramatického dialogu, vstoupil do ringu Dvořákova koncertu, jehož první větě straussovský heroismus sluší (Casals, Feuermann). Ani ve violoncellovém koncertu filharmonie nepolevila v dynamice, zpaměti dirigující J. Bělohlávek orchestr spíše provokoval, než že by jej korigoval. Když zapomenu na rétoricky neakceptovatelné vzlyky sólového nástroje ve II. větě, bylo zřejmě Adagio ma non troppo interpretačním vrcholem večera. Finále spěchalo kupředu, zvukově neakceptovatelnou pikolu 2. symfonie v úvodu nahradil triviální triangl, solidním výsledkem se prezentovaly horny a vždy jsem se těšil na návrat sólového klarinetu (Tomáš Kopáček). Finále však definitivně obnažilo problém posuzované kreace: nedostatek komunikace mezi sólistou a orchestrem, neřku-li Josefem Špačkem v onom krásném houslovém sólu a dialogu v závěru III. věty. Zatímco Yo-Yo Ma zrakem neustále hledal v orchestru partnery, s nimiž by si Dvořáka s chutí zahrál, filharmonici byli zabořeni do partů a na možnost zahrát si s Yo-Yo Ma rezignoval překvapivě i Josef Špaček. V tomto ohledu zůstali filharmonikové sólistovi mnohé dlužni… Nemluvě o jeho bezchybné intonaci, naprosté rezignaci na glissando, bez nějž se ve Dvořákově koncertu málokdo z jeho konkurentů obejde, a vpravdě romanticky vypjatých emocích, jimiž pan Ma nešetřil. Publikum bylo onoho večera nadšeno, sólista i filharmonikové hýřili úsměvy a přes všechny výhrady večer nepostrádal pel mimořádné události, která byla „mistrovským kusem“ Yo-Yo Ma v předvečer předání Ceny Antonína Dvořáka, poprvé udělené zahraničnímu umělci. I když rozhodnutí Akademie klasické hudby udělit Cenu Antonína Dvořáka právě panu Ma dvakrát nerozumím, onoho večera si ji rozhodně zasloužil.
