Dvořákova opera Rusalka se už na jevištích celého světa objevila v mnoha podobách. Zdá se, že málokterá opera vzbuzuje v režisérech tak silnou touhu zpracovat ji na jevišti originálně, zcela po svém. Nemusíme jmenovat ta rozdílná pojetí, která ji provázejí. Jednou z prvních, ne-li vůbec první inscenací, které poodstoupily od pohádkového příběhu a zvýraznily Rusalčin dramatický vývoj od nevinné nezkušené vodní víly po tragicky zraněnou opuštěnou ženu, byla už v roce 1983 Pountneyho Rusalka v Anglické národní opeře v Londýně.
Po dramaturgické stránce zasáhli teď do podoby Dvořákovy romantické opery v brněnském Národním divadle patrně nejvýrazněji. Režisér David Radok v tandemu s dirigentem Markem Ivanovićem zdůraznili Rusalčin tragický osud pomocí výrazných škrtů – vynechali komickou dvojici Hajného a Kuchtíka, Lesním žínkám ubrali jeden z výstupů, Ježibabě uzmuli čarování a naopak přidali: „Krásné bylo milování, dlouhé bude naříkání…“ a také: „V lidský život potměšilý touha tvá tě vábila a teď nemáš tolik síly bys lidskou krev prolila?…“, Vodník nelká ve třetím jednání: „Nadarmo v loktech zemře ti, marny jsou všechny oběti, ubohá Rusalko bledá…“ Inu, proč ne. Dramaturgie může text a hudbu proměnit ve prospěch originality inscenace. Tady se jevištní dění stává psychoanalytickou sondou, v níž je Dvořákova hudba téměř jen doplňkem (nezbytným doplňkem) minuciézního temného jevištního dramatu jakoby vytvořeného skladatelovými o generaci mladšími souputníky.
Radokova brněnská Rusalka je tragická bez jediného odlehčujícího výjevu. Pro představitelku Rusalky Janu Šrejmu Kačírkovou je tato role vítaným kontrastem k té temperamentní energické Jitce v nedávno inscenovaném brněnském Daliborovi (David Pountney, Tomáš Hanus). Radokova Rusalka je dívka, mladá žena, jsoucí v téměř psychiatricky definovatelném rozpoložení, v depresi. Její diagnóza může hraničit možná i se schizofrenií – vidí sama sebe za hranicí prostředí, v němž žije, v otevřeném okně. Ale možná, že je to pouze vizualizace jejích vznícených představ. David Radok vždy dokáže s herci propracovat postavy do těch nejmenších detailů. A tak Jana Kačírková ponechává Rusalku už od začátku v depresivním duševním i tělesném postavení, smutnou, polozhroucenou a dále se hroutící. Ježibabě odevzdává své krásné dlouhé vlasy (paruku) a zůstává v civilním účesu. Často jí vlasy později visí přes obličej a doplňují sevřené držení těla. Vodní víla, která sice obětovala všechno včetně řeči, jen aby se stala člověkem, jen aby odešla z prostředí, které jí trápí, ale zároveň je to bytost, která je rozenou obětí a nemohla by pro svou přirozenou nevýraznost, slabost, bezmocnost uspět ani v mnohem méně krutém prostředí, než je Princova společnost. Rusalčiným skutečným činem je obětování jejích vlastních předností a závěrečné smíření se s osudem.
Odkud Rusalka odchází do lidského světa? Z takové „měšťanské“ rodiny. Tři poslušné sestřičky se slamáčky na hlavách, táta Vodník, drsný, zanedbaný, konzumující jakousi potravinu z mastného papíru, zatrpklá a přísná matka Ježibaba, mající za sebou patrně nelehký, možná i Rusalce podobný osud, trpící obsedantně kompulzivní poruchou (neustále si hadrem otírá ruku) a marně se snaží uklidit aspoň to, co má nejblíž, pomocí kbelíku, hadru a smetáku. Všichni žijí v temném prostředí, jehož velká okna matka neustále zavírá (a Rusalka otvírá). Na konci Princ po Rusalčině smrtícím polibku odchází otevřenými dveřmi, které za ním Rusalka zavírá. Ocitá se tak zcela sama v temném prostoru bez jediné skuliny, která by jej prosvětlila.
Šedavý interiér připomínající prostor, v němž jsme v Brně viděli Radokovy Tři fragmenty z Juliette a Lidský hlas (2019) je inspirovaný scénografií Larse-Ake Thessmana k Rusalce v GöteborgsOperan (2012). Princ a jeho společnost žijí v zámku nedaleko za touto temnou místností, cestu k němu lemuje stejné rákosí. Kostýmům dominuje tmavá šedomodrá barva kombinovaná s černou a korunovaná jednotnými unisexovými černými cylindry dam i pánů, a to včetně Cizí kněžny zatěžkané touž šedomodrou parukou a toaletou z předminulého století. Rusalka je na zámku prostovlasá, v bílých svatebních šatech.
Princ (Peter Berger) je na začátku sebejistý, vstřícný, vzápětí k Cizí kněžně otevřeně sexuchtivý a nenávistný vůči Rusalce, na konci pak za Rusalkou pokorně přichází zestárlý, s šedivými vlasy. Smutný příběh. Rusalka lidské duši odpouští? Ano, snad, tedy v rámci své psychiatrické diagnózy.
Dirigent Marko Ivanović si s režisérem Davidem Radokem velmi rozumí. Díky tomu spolupracovali na inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos (2014), roku 2019 inscenovali Tři fragmenty z Juliette Bohuslava Martinů a Lidský hlas Francise Poulenca, také Brittenova Petera Grimese (2021) a Salome Richarda Strausse o dva roky později. Společně vytvořili operu Monument (David Radok libreto, Marko Ivanovič hudbu) a inscenovali ji v roce 2020.
V Rusalce se stalo poprvé, že jim nepodařilo propojit své síly téměř bezešvě. Jako by jim lépe seděla hudba novějších skladatelů, ne těch romantických, jako je Antonín Dvořák. Orchestr zněl málo výrazně, postrádal dramatické vzruchy, chyběla mu svébytná energie, která by podpořila jeviště plastičností. Výkon sboru byl jako vždy bezchybný (Pavel Koňárek).
Jana Šrejma Kačírková je báječná Rusalka, zpívá ji krásným kulatým tónem plným její sugestivní citovosti, je to další z jejích významných rolí. Peter Berger je Princem na vysoké úrovni, stejně tak je Jan Šťáva sonorně znějícím morousovitým, někdy i nedobrovolně dojatým basovým Vodníkem. Pro Václavu Krejčí Houskovou přišla Ježibaba právě včas, pěvkyně jí propůjčila svůj tmavý mezzosoprán i vzhled zasmušilé rezignující ženy. Eliška Gattringerová si poradila s Cizí kněžnou po všech stránkách velmi dobře, Lovec Tadeáše Hozy zazníval měkce a lahodně, Lesní žínky byly krásně sezpívané (Doubravka Součková, Ivana Pavlů a Monika Jägerová).
Inscenace je velmi působivá, svébytná, její výpověď je nemilosrdná.
Antonín Dvořák: Rusalka, Národní divadlo Brno, Janáčkovo divadlo, premiéra 5. dubna 2024.
Dirigent Marko Ivanović
Režie a scéna David Radok
Kostýmy Zuzana Ježková
Choreografie Andrea Miltnerová
Světelný design Přemysl Janda
Dramaturgie Patricie Částková
Sbormistr Pavel Koňárek
