Úterní večer 17. září patřil na festivalu Dvořákova Praha opulentní oslavě hudby Petra Iljiče Čajkovského. Česká filharmonie pod vedením Semjona Byčkova žije posledních několik let hlavně tímto skladatelem. Průsečíkem všeho je pro ni sedmidílný „komplet“ The Tchaikovsky Project, jenž vydal londýnský label Decca a jenž je nyní oceňován v řadě zemí světa. Na festivalu uvedl náš národní orchestr hned dva programy cele věnované Čajkovskému. (Úvahu o vhodnosti tak velkého jednostrunného přídělu hudby nechám pro tentokrát stranou, protože by to bylo na delší studii.) Program 13. 9. jsem neslyšel, proto se budu věnovat večeru, na němž zazněly Serenáda C dur, Variace na rokokové téma A dur a Pátá symfonie e moll.
Nejdříve si dovolím shrnující resumé, jímž by měla správná recenze končit. Co předvedla filharmonie, se zcela vymyká tomu, jak je Čajkovskij v této zemi uváděn. Stran orchestru a dirigenta byl onen večer výkon na úrovni jakéhokoliv světového orchestru. Ne vše plně konvenovalo s mojí zvukovou představou, nicméně koncepce pana Byčkova byla provedena ve všech aspektech dokonale, čímž mám na mysli hlavně symfonii a v podstatě i serenádu. Totální nasazení, dokonalá souhra, filigránské vypracování detailů – prostě plody mnoha hodin náročné přípravy a realizace nahrávek se rozhodně vyplatila.
Celý večer měl kouzelnou, sugestivně ruskou atmosféru. Kupodivu jsem měl neodbytný pocit, jako bych se vrátil v čase do z našeho pohledu idylických časů carského Ruska, včetně ruského folkloru, ruského koňského spřežení, nočních diskusí ruských intelektuálů v Petrohradu, ruské vodky, snění velkého národa… Budu-li konkrétní, Serenáda C dur byla spíše než večerní lyrickou serenádou, jak mám v paměti třeba od Českého komorního orchestru nebo PKF, zemitou oslavou ruské duše, což je při použití symfonického smyčcového ansámblu se 14 primy přirozené. Pod vedením Josefa Špačka to byla vynikající vizitka filharmonických smyčců. S potěšením jsem poslouchal lahůdkové momentky ve frázování, agogice, dynamice a práci se zvukem, chvějivá pianissima i pevná forte.
Sólistou byl člen Byčkovem preferované skupiny sólistů – violoncellista Gautier Capuçon. V březnu loňského roku jsem o jeho hostování v abonentním cyklu České filharmonie, kdy hrál Dvořákův Koncert h moll, napsal, že to bylo „působivé internacionální hraní, ale za srdce mě to nevzalo.“ Přes jeho obrovské charisma jsem tehdy i teď postrádal mimo jiné citlivější užívání vibrata, kultivovanější forte a intonační dokonalost. Jeho Čajkovskij byl sice o třídu lepší než tehdejší Dvořák a určitě nemohu výsledek označit za rozpačitý, nicméně kdybych si chtěl toto dílo poslechnout se sklenkou dobrého vína a nechat se unášet hudbou, zvolil bych buď Alisu Weilerstein nebo Sol Gabettu.
Symfonie e moll byla nejen vrcholem kompozičním, ale i interpretačním. Pan Byčkov opět projevil svůj zdá se neselhávající cit pro tektoniku velkých celků. Všichni známe známý leitmotiv, který prochází skladbou. Není snadné udržet napětí, přesvědčivě modelovat dynamické vlny, vyvést zvukovou hmotu k transcendentálnímu triumfu (v programu bylo schematicky psáno „z temnoty ke světlu“). Dirigentovi se to však bez jediného zakolísání podařilo. Pojetí pana Byčkova je jiné než u jiných dirigentů; namátkou některá spojení, která mě kdysi oslovila: Haitink – Royal Concertgebouw, Karajan – Berlínská filharmonie, Bernstein – Vídeňská filharmonie. Nicméně je stejně přesvědčivé a nabízí výklad, který by mohl být nadčasový.
Bylo příjemné strávit večer s Čajkovským. Přesto doufám, že bude-li Dvořákova Praha nabízet večery tohoto typu, bude jich jak šafránu. Rozumím tomu, že má-li orchestr u festivalu mimořádnou pozici, mohou z toho vyplývat nadstandardní vztahy, nicméně určujícím subjektem dramaturgie by měl být objednavatel, jenž by neměl podléhat momentálním zájmům interpreta, i kdyby to slibovalo sebegeniálnější výsledek.
