Program prvního koncertu abonentní řady B České filharmonie (Dvořákova síň, 14. 10. 2015) určitě potěšil všechny ctitele vrcholného a pozdního ruského romantismu. V první půli večera zazněl Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30 Sergeje Rachmaninova. Skladatel, sám vynikající pianista, jej napsal v roce 1909 a osobně ho také premiéroval. Dílo se řadí mezi nejnáročnější klavírní koncerty vůbec a v pianistických kruzích koluje řada zábavných historek o tom, kdo všechno ze slavných klavíristů jej kvůli jeho obtížnosti odmítl hrát. Interpret totiž musí mít nejen dokonalou nástrojovou techniku a fyzickou výdrž, ale také obrovské hráčské zkušenosti i jistou dávku muzikantského nadhledu. Sólista večera – třiačtyřicetiletý ruský pianista Nikolaj Luganskij – předvedl, že je pro tento Rachmaninovův koncert disponován naprosto jedinečně. Jeho technika je omračující, ale přitom zároveň jaksi samozřejmá, bez jakýchkoli přemrštěných nebo vnějškově efektních gest. Luganskij působil u nástroje až překvapivě skromně, bylo na něm vidět, že má klavír rád a že si s ním dobře rozumí. (Ostatně sám umělec prý o sobě říká, že k tomu, aby se stal pianistou, byl přímo předurčen osudem.) Jeho pojetí Rachmaninova bylo velmi poetické, plné okouzlující hudební fantazie a nečekaně velmi umírněné v dynamice (přestože tento koncert přímo svádí pianisty k tomu, aby se do kláves pořádně opřeli). Jiří Bělohlávek pojal ve stejném duchu i orchestrální složku díla a ponechal sólistovi velký prostor, aby se mohl prosadit, aniž by musel s orchestrem válčit. Počátek koncertu vyzněl téměř až komorně a v prvních dvou větách sázel dirigent spíš na jemné, mnohdy až impresionistické barvy, než na silnou dynamiku. Tím si zároveň všichni účinkující ušetřili energii na větu finální. Ta totiž proletěla v takovém tempu a lesku a s tak živelným rytmickým nábojem, že strhla posluchače ke standing ovation. A Nikolaj Luganskij předvedl, že má opravdu neuvěřitelnou fyzickou výdrž, protože po tak vyčerpávajícím výkonu dokázal ještě zahrát (výtečně) přídavek, navíc značně originální: Canzonu serenatu z klavírního cyklu Zapomenuté motivy, op. 38 Nikolaje Medtnera.
Ve druhé polovině koncertu zazněla Čajkovského Symfonie č. 5 e moll, op. 64, jedno ze skladatelových nejhranějších a nejoblíbenějších děl. Filharmonie ukázala už v Rachmaninovovi, že je ve výborné formě, a jestliže ve zvuku dávala gentlemansky víc prostoru sólistovi, pak v Čajkovském mohla uplatnit všechny své přednosti naplno a bez omezení. Místa, v nichž převládá potemnělá „ruská“ melancholie (a takových je ve skladbě nespočet), hrál orchestr sametově měkce, bez jakéhokoli náznaku zatěžkanosti. Velmi sympatické bylo, že Jiří Bělohlávek využil každé sebemenší možnosti, jak partituru prosvětlit a provzdušnit, a to především v místech, kde se uplatňovaly sólové nástroje. Bezpečně formované gradační oblouky směřovaly k dokonale vystavěným vrcholům, v nichž se skvěle uplatnil lesk plného orchestrálního zvuku (1. věta), ale neméně působivá byla na druhé straně také okouzlující, mnohdy až snová pianissima (závěr 2. věty). Ve Valčíku (3. věta) mohli posluchači ocenit bezkonkurenčně hebký a homogenní zvuk filharmonických smyčců a závěr finální věty se rozzářil takovou spoustou světla, že po temné ruské melancholii nezůstalo v Rudolfinu ani stopy.
