Inscenace Růžového kavalíra Richarda Strausse jsou do jisté míry vždy svátkem operního světa. Tentokrát byl ten svátek ve Vlámské opeře v Antverpách ještě svátečnější, protože se režie ujal známý vídeňský herec Christoph Waltz. Waltz má na uměleckém kontě již dva hollywoodské Oscary za postavy v Tarantinových filmech (Inglourious Basterds a Django Unchained), ale antverpský Der Rosenkavalier byl Waltzův operní debut.
Úvodem bych chtěl Christophu Waltzovi poděkovat za konvenční, klasickou a zároveň funkční režii. Vzhledem k novinářskému povolání navštívím každý rok asi 15 operních představení v západní Evropě. Přes tento celkem vysoký počet jsem už jistě dva roky neviděl žádnou inscenaci v klasické režii, zhruba tak jak si ji představoval nebo dokonce předepsal skladatel. Navíc není ve Waltzově režii žádná nahá žena nebo přehnaný sex, nezbytné to klišé téměř každé „moderní“ režie! Mám rád časové transpozice, ale musí být funkční a odpovídat překladu libreta na světelné tabuli nad jevištěm. Kromě toho by jednou za čas měl mít operní návštěvník možnost shlédnout i konvenční režii. Obdobný problém je s inscenacemi Shakespearových her. Zajímavé je, že v historické interpretaci staré hudby jsme puritáni, ale v opeře nikoliv. Kde jsou ty časy kdy v opeře dominovaly primadony, dnes je všechna moc v rukou režisérů.
Vraťme se ale k Richardu Straussovi a jeho a Hugo von Hofmannsthalově „Komödie für Musik“. Růžový kavalír je jistě komedie, ale s hlubšími kořeny, než by se na první pohled zdálo. Waltzovo režijní krédo, jak sám řekl, bylo: „Nechci dělat z Růžového kavalíra úplně jinou operu. Proč bych měl Strausse stahovat na moji úroveň, když se mohu vyzvednout na jeho standard?“ A dodává: „To má co dělat se zdravým rozumem. Také mě napadlo, co by si o mojí režii myslel Strauss, ale hned jsem na to zapomněl, tahle opera se nedá sešněrovat do korzetu.“ Společně s úhlednou výpravou (Annette Murschetzová) a tradičními kostýmy (Eva Desseckerová) se děj odehrává v ložnici kněžny Werderbergové (Die Feldmarchallin), paláci bohatého Faninala a ve vylepšeném hostinci v Prátru. I když v prvním dějství není zcela jasné, kam Waltz míří, přesto je vše logické a velmi srozumitelné.
Šéfdirigent opery Dmitri Jurowsky řídil orchestr opery chvílemi jako pravý vídeňský valčíkový orchestr. Tradičně výborně na sebe upozornily dechové nástroje a ty hrají ve Straussově partituře důležitou roli. Sólistickému obsazení nelze nic vytknout, byla to asi souhra náhod, ale tak skvělou volbu jsem v Antverpách již dlouho neslyšel. Začnu u Švédky Marie Bengtsson, v dnešní době možná nejlepší Marschallin vůbec. Není divu, že pendluje mezi největšími operními domy, včetně Scaly, Covent Garden a Velkého divadla v Moskvě. Společně s Oktaviánem jsou to pravděpodobně dvě nejlepší ženské postavy, jaké kdy Strauss napsal. Oktaviána věrohodně ztělesnila německo-řecká mezzosopranistka Stella Doufexis. Bengtssonové se svým výjimečným výkonem nejvíce blížil Rakušan ve službě Deutsche Oper v Berlíně, Albert Pesendorfer. Tento urostlý basista musel svým sytým hlasem potěšit i nejnáročnější posluchače, konečně v roli barona Ochse se představil i na jiných evropských scénách. Dobrou hlasovou úrovní na sebe ještě upozornili Rakušan Michael Kraus (Faninal) a Němka Christiane Karg (Sophie).
Na závěr zdařilé inscenace v koprodukci s Luxemburgským městským divadlem a londýnským Royal Opera Hause Covent Garden jedna zajímavá historka z roku 1936. Tehdy chtěly Antverpy organizovat Festival Richarda Strausse, jenže 7. března smetl Hitler ze stolu Versailleskou smlouvu a vypukly protiněmecké nepokoje. Město se rozhodlo festival zrušit. Jenže Strauss byl cestou do Belgie někde v Evropě, mobily ještě neexistovaly a on nebyl k zastižení. Takže když přijel do Antverp ani nevěděl, že festival byl mezitím zrušen. K úctě velkého skladatele se rozhodl tehdejší starosta festival přece jen zorganizovat a úspěch byl velký. Tato inscenace Růžového kavalíra by do reprezentativního Straussova festivalu určitě patřila.
