26. června se již pošesté uskutečnil Open air koncert České filharmonie – tedy koncert pod otevřeným nebem, umístěn již tradičně do impozantního prostředí Hradčanského náměstí. V kontrastu s loňským jazzově laděným programem zazněla včera u Pražského hradu hudba dvou českých velikánů vážné hudby: Josefa Suka a Bedřicha Smetany.
Letošní Open air měl přitom hned dva „leitmotivy“. Prvním byla podpora českých základních uměleckých škol: žáci českých ZUŠek se představili po boku filharmoniků ve čtvrté větě Sukovy Pohádky. Tím druhým byla připomínka stého výročí vzniku Československa. Této myšlence byl přizpůsoben jednak program, jednak pak volba sólistů ve výběru ze Smetanovy Prodané nevěsty. Vyjma českého tenoristy Richarda Samka, který na koncertu vystoupil jako Jeník, byli totiž všichni protagonisté ze Slovenska. Mařenkou se stala sopranistka Eva Hornyáková, v roli Kecala jsme slyšeli Jozefa Benciho a jako Vašek se představil Ondrej Šaling. Orchestr hrál pod taktovkou Petra Altrichtra.
Open air koncerty bývají spojením okouzlujícího místa, (vzpomeňme například Sommernachtskonzert Vídeňských filharmoniků v zahradách Schönbrunnu), uvolněnější atmosféry a atraktivního, v těch vydařených případech ale pořád ne příliš mainstreamového programu. Celkově tak velmi příjemně navozují náladu známou z letních festivalů. Přesně to byl případ i včerejšího koncertu České filharmonie. Neformální charakter události navíc umocňovali i její protagonisté. Skvělým moderátorem koncertu byl ředitel České filharmonie David Mareček, který po celý večer nenuceným a inteligentně vtipným způsobem informoval publikum o programu. Krásné však bylo vidět hlavně to, jak se hráči, sboristé, sólisté v čele s Petrem Altrichtrem baví – a když se baví interpreti, většinou se baví i publikum. Koncertu dokonce přálo i počasí: Hradčanům se déšť po celý čas vyhýbal a nebe navíc, právě během vystoupení žáků ZUŠ, ozdobila duha.
Čemu bych opravdu chtěla vzdát hold, je výkon Společného orchestru filharmoniků a ZUŠ. Na pódiu totiž sedělo skutečně hodně žáků různého věku, nebyl to případ, kdyby Českou filharmonii mladí hudebníci jen pro forma doplnili. Navíc, zřetelně si vzpomínám na svoje roky na ZUŠ – na Hradčanské náměstí bych si rozhodně netroufla. Sukova hudba v podání orchestru hezky plynula, byla barevná, přesvědčivá, i když třeba někdy nedosáhla úplné plnosti zvuku. Vystoupení tedy jednoznačně potvrdilo, jak skvělou práci čeští hudební pedagogové odvádějí a jak potřebné je o základní umělecké školy pečovat.
Větší část večera pak vyplnil výběr z opery Prodaná nevěsta, ve kterém se k filharmonikům připojil Sbor opery Národního divadla, připraven Pavlem Vaňkem. Z opery byla vybrána stěžejní čísla tak, aby se alespoň částečně zachovala kontinuita děje. Zazněl tak samozřejmě sbor Proč bychom se netěšili, duet Mařenky a Jeníka Věrné milování, duet Jeníka a Kecala Znám jednu dívku nebo Vaškova árie Má matička povídala. Sólisté se svých úloh zhostili opravdu velmi dobře, výstupy vhodně herecky doplňovali a fungovalo jim to i ve vzájemných interakcích jednotlivých postav. Snad nejvíc si získal publikum Ondrej Šaling svým komediantským, pěvecky přesvědčivým ztvárněním Vaška. Skvěle si však počínali i další sólisté. Kecal Jozefa Benciho byl velmi znělý a dobře srozumitelný, zajímavou, více sofistikovanou než lidově prostou Mařenku vytvořila se svým tmavěji zabarveným sopránem Eva Hornyáková, oblečená v róbě připomínající kroj ze slovenského regionu Podpoľanie. Velmi působivě a plasticky pak odezněl i part Jeníka, v podání Richarda Samka, který snad nejvíc okouzlil v árii Jak možná věřit. Filharmonie dobře podpořila dramatický spád jednotlivých čísel, snad jen sbor na několika místech zanikal. Česká filharmonie opět ukázala, že kultivovaný, i když neformální program, může zabavit takovou masu lidí.
