První polovina abonentního koncertu České filharmonie s Manfredem Honeckem , který se konal 8. ledna v Rudolfinu, byla věnována výrazným osobnostem americké soudobé hudby. O tom, že patří osmačtyřicetiletá Jennifer Higdon k nejhranějším žijícím autorům v Americe, například svědčí, že právě Blue Cathedral (1999), kterou byl večer otevřen, se podle League of American Orchestras v sezoně 2007/08 umístila na 1. místě ve statistice nejprovozovanějších děl, vzniklých v uplynulých 25 letech. Lze spekulovat, zda není důvodem skutečnost, že třináctiminutová skladba není zvlášť náročná na hraní ani na poslech. Každopádně v Evropě bude mít, jak už naznačily dřívější zahraniční ohlasy, těžší pozici. Úvodní část se odehrávala v duchu relaxační hudby s vtíravou frekvencí líbezných harmonických postupů, které nepřidávaly hudbě na tahu ani napětí. Barvitá instrumentace postupně hutněla směrem k dynamicky ohromujícímu vrcholu, ovšem vystavěnému na vesměs laciných melodiích, jež v této konstelaci evokovaly spíše přelet vesmírné lodi v americkém filmu než avizované pozvání k „meditativnímu zastavení nad otázkou onoho světa“. Z neskrývaných klišovitých postupů, které se míjely s potřebou posluchače hledat v díle této tématiky určité tajemství, se naopak zdálo, že má autorka problematiku transcendence šťastně vyjasněnou. Bez ohledu na estetické kvality kompozice, se nabízí otázka, proč Česká filharmonie při množství dosud neuvedených soudobých kompozic předkládá posluchačům tuto skladbu v rozmezí čtyř let už podruhé.
Spontánnějšího přijetí publikem se dočkala evropská premiéra podstatně sofistikovanějšího Koncertu pro klarinet a orchestr přítomného čtyřiapadesátiletého Alana Fletchera, který kromě toho, že je autorem více než sta děl různých hudebních žánrů, je činný i akademicky. Třívěté dílo dokončil v roce 2007 na objednávku Symfonického orchestru v Pittsburghu pro tamního kanadského klarinetistu Michaela Rusinka. Fletcher dílo komponoval s ohledem na jeho hráčské přednosti, což bylo ze sólistova technicky zcela bezchybného výstupu, těžícího především z bohatosti výrazových prostředků, zřejmé. Dobře zaplněným sálem, který projevil přízeň i mezi větami, byl klarinetistův suverénní výkon náležitě oceněn. První věta skladby se opírala o řadu klasicky vedených melodií, jejichž občasná vychýlení nechávala posluchače v neutuchajícím napjatém očekávání dalšího postupu. Vedle lyrické střední věty, sestávající z rozsáhlých zvukomalebných frází, se na první poslech jako nejnápaditější jevila část závěrečná, jejíž charakter byl předeslán samotným úvodním vtipem v klarinetu, který se ve větě ještě několikrát připomněl na způsob ronda.
Uvedení 4. symfonie Gustava Mahlera v druhé půli koncertu anticipovalo letošní skladatelovo 150. výročí narození. Sólový part čtvrté věty byl svěřen talentované mladé sopranistce Kateřině Kněžíkové, která se mimořádného úkolu ujala bez jakéhokoli pochybení. Z předpokládané vysoké úrovně provedení České filharmonie, která věnuje Mahlerovi ve svém repertoáru značný prostor, pod Honeckovým vedením vynikala kromě podpořené transparence faktury zvláště ukázněná tvorba plastických detailů a koordinačně náročných rubat, v nichž šel orchestr dirigentovi evidentně na ruku. Do konce sezony se pražské publikum dočká uvedení ještě dalších tří Mahlerových symfonií, a to včetně zrekonstruovaného fragmentu Desáté.
