Již po devatenácté v pátek 2. 9. 2022 otevřely své brány Svatováclavskému hudebnímu festivalu a jeho posluchačům a příznivcům chrámy, kostely a modlitebny rozličných náboženských společností v Ostravě a v celém Moravskoslezském kraji. Svatováclavský hudební festival přežil pubertální léta i pandemii covid-19 a blíží se dospělé dvacítce. Za dvě desetiletí existence si vychoval a rozmazlil věrné publikum, které zaplnilo při zahajovacím koncertu lavice ostravské katedrály Božského Spasitele, druhého největšího římskokatolického kostela na celé Moravě. V úvodu večera dostali slovo reprezentanti místní a krajské samosprávy a apoštolský administrátor. Všichni hovořili vážně, věcně, stručně. Vzácně se shodli, že jediný autor večera – Wolfgang Amadeus Mozart – komponoval v kontaktu s transcendentnem a „neměl to jen tak ze sebe“. Dramaturgická sázka na Mozarta mohla působit omšele a nepříliš inspirovaně. Opak byl však pravdou. Mozartova tvorba nezaznívá v Ostravě s pravidelností, které je hodna, a málokdy na úrovni, kterou vyžaduje. Proto byl úvodní večer letošního ročníku, v němž je Mozartovi bez ohledu na jakákoliv výročí věnována eminentní pozornost, skutečnou lekcí v Mozartovi, a to pro publikum i účinkujícím.
V první polovině večera zazněla Mozartova Linecká symfonie C dur KV 425, vrcholné dílo Mozartovy symfonické tvorby. Zvláště krajní věty se stručnou slavnostní intrádou a předivem středních hlasů ve finále vyzněly velmi přesvědčivě. Dirigent i orchestr kladli značný důraz na tu stupňovanou (I. věta), tu extrémně kontrastní dynamiku (IV. věta). Ritornelový charakter II. věty vyžadoval od publika větší pozornost než pompézní menuet. Důraz na živější agogiku a dynamický kontrast, které nechyběly ve vstupní a závěrečné větě, by II. větě jistojistě přidaly na větší přesvědčivosti. Rozhodně však platí, že umělecké spojení PKF – Prague Philharmonia a Václava Lukse, již před lety vyzkoušené při nastudování Beethoveny Slavnostní mše D dur op. 123, přineslo vytoužené ovoce. Orchestr, jemuž byl klasický repertoár v čele s Mozartem vložen do kolébky (ovšem spíše v české tradici Václava Talicha, Josefa Vlacha a Jiřího Bělohlávka), konečně dospěl k ochotě a rozhodnutí přijmout základní principy poučené interpretace staré hudby. Před dvaceti lety o podobnou symbiózu usiloval Mackerrasův žák Michel Swierczewski. Nyní na ní s orchestrem pracuje Václav Luks, jehož mozartovský repertoár se systematicky rozrůstá. Pokud by Linecká a jiné Mozartovy symfonie zaznívaly na domácích pódiích s kvalitami recenzovaného nastudování, mohli bychom si (s Figarem) pískat.
Druhá polovina večera náležela jinému rozlehlému a reprezentativnímu dílu z téhož roku 1783 jako Linecká symfonie, Mozartově Mši c moll KV 427/417a. Takřka hodinové torzo slavnostní mešní kompozice láká k romantizujícím výkladům. Nedokončeno však bylo nejspíše zásahem josefinských reforem, jimž padlo za oběť slavné vídeňské ceciliánské hudební bratrstvo, které každý rok o svátku svaté Cecílie provozovalo pompézní figurální mše. Tak vznikla Haydnova Mše svaté Cecílie (1773), a proto nebyla po rozpuštění bratrstva v důsledku Josefových liturgických intervencí dokončena Mozartova slavnostní mše, jejíž závěrečnou korunu Václav Luks provedl jako triumfální finále dokončeného díla. K nastudování byli přizváni zralí umělci se značnými mozartovskými interpretačními zkušenostmi, pódiovými i koncertními. Sopránové duo Simona Šaturová a Martina Janková bylo témbrově dostatečně odlišeno – útlejší hlas S. Šaturové (jímavé Incarnatus) symbioticky konkuroval vřelejšímu sopránu M. Jankové, která se blýskla skvělou technikou v provedení koloratur (Laudamus Te). Méně rozsáhlé party tenorový a basový byly svěřeny Václavu Čížkovi a Romanu Hozovi, kteří jsou stabilní oporou Luksových nastudování s jeho souborem Collegium 1704. V. Luks měl nejspíše na mysli možnosti a schopnosti početně menšího Collegia Vocale 1704, když po Českém filharmonickém sboru Brno sbormistra Petra Fialy žádal v Gloria a Gratias Mozartovy mše extrémní tempo, jemuž se vzpouzela chrámová akustika s dlouhým dozvukem při početnějším obsazení brněnského sboru. Již několik řad za dirigentem velmi rychlá tempa splývala v katedrální akustice s dlouhým dozvukem v ušlechtilý hluk, v němž zanikalo vedení hlasů. Fyzikálním možnostem chrámové akustiky odporující tempa těchto dvou rychlých vět byla však jedinou pihou na kráse vynikajícího nastudování Mozartovy mše.
Publikum, hladové po dvouletém provizoriu covidové pauzy, odměnilo nastudování ovacemi ve stoje. Naštěstí ani Pražská filharmonie a Český filharmonický sbor Brno, ani Václav Luks neřekli na letošním ročníku Svatováclavského hudebního festivalu poslední slovo. V následujícím měsíci se na festival budou opakovaně vracet. Vždyť každé září se Ostrava a její okolí díky Svatováclavskému hudebnímu festivalu promění v Mekku staré a duchovní hudby.
