Dokonalost klavírního umění
38. ročník mezinárodního hudebního festivalu ve vídeňském Konzerthausu byl dramaturgicky zaměřen na jednu z největších postav dějin poválečné hudby – Pierra Bouleze. V době, kdy byla dramaturgie připravována, maestro ještě žil a předpokládala se jeho osobní účast. K tomu bohužel nedošlo.
Jedním z mimořádných koncertů bylo provedení kompletních klavírních děl Pierra Bouleze v interpretaci Pierra-Laurenta Aimarda a jeho paní Tamary Stefanovich v Mozartově sále dne 29. května 2017. Téměř tříhodinový večer provázeli oba interpreti krátkým, ale velmi zajímavým a podnětným průvodním slovem s analýzou a pozadím jednotlivých skladeb. Těžko si představit zasvěcenějšího interpreta. Pierre-Laurent Aimard se již v devatenácti letech stal prvním sólo klavíristou Boulezova Ensemble Intercontemporain a v kontaktu se skladatelem byl až do jeho smrti v loňském roce.
Na programu zazněly podle pořadí Douze Notations pour piano z roku 1945, Première Sonate pour piano z roku 1946, Deuxième Sonate pour piano z let 1946/48, Troisième Sonate pour piano z let 1955-57, Incises pour piano z let 1993/94, une page d´éphéméride pour piano z roku 2005 a na závěr Structures pour deux pianos. Deuxième livre z let 1956/1961.
Díky takto pečlivě sestavenému výběru měli posluchači možnost poznat kreativní a barvitou skladatelskou osobnost Pierra Bouleze a jeho tvůrčí vývoj od raných skladeb až po zralé období. Douze Notations je ještě studentská kompozice inspirovaná vzory – např. Schönbergem, Debussym nebo Messiaenem, nicméně jsou v ní již přítomná výrazná hudební gesta, logické myšlení, kreativita a chuť objevovat stále nové. První klavírní sonáta je kompaktní, energická, až perkusivní, jakoby v improvizačním stylu. Druhá sonáta je formálně klasicky vystavěna ve čtyřech větách, Boulez se inspiroval živly vzduchu a vody. Ve třetí sonátě pracuje s otevřenou formou. Jde o jasnou, zřetelnou hudbu na poli atonality, krásný a čistý příklad poválečné Nové hudby. Závěrečné Struktury pro dva klavíry jsou jakousi automatickou hudbou, ukázkou osvobození se od radikalismu a mistrovského ovládnutí skladatelského řemesla. Na jedné straně extrémně propracovaný systém, na druhé absolutní svoboda na různých stupních. Oba hudebníci si vzájemně předávají „hudební struktury“ v jakémsi dialogu, na který mohou nebo nemusí zareagovat. Boulezova hudba, jak bylo zřejmé již od raných skladeb, je založena na jasné a čisté formě, která je v průběhu let vyplňována a zkoušena stále novým materiálem. Jeho kreativita, chuť hledat nové, hrát si, žít i tvořit naplno, intenzivně a právě proto zůstat svůj, osobitý, tvůrčí novátorský – v tom bychom si měli vzít od Bouleze příklad.
Pierre-Laurent Aimard a jeho paní Tamara Stefanovich jsou špičkovými, poučenými interprety, sloužícími svým uměním hudbě a její interpretaci na nejvyšší představitelné úrovni. Šíře jejich záběru sahá od klasického klavírního repertoáru až k hudbě nejsoučasnější a nebojí se ani experimentů a přesahů. Jejich vkus, cit, zkušenost a vzdělání jsou zárukou, že se posluchačům vždy dostane vynikajícího a ojedinělého zážitku. Naprostá profesionalita, oddanost své práci, interpretační virtuozita a pokora v přístupu k hudbě i k posluchačům – to je umění v nejčistším smyslu slova.
Kladivo na mistra
Jedním z dalších, dramaturgicky zajímavých koncertů se zdálo být provedení kultovní Boulezovy devítivěté skladby Le Marteau sans maître / Kladivo bez mistra (1953-55) na verše René Chara společně s kompozicemi současných skladatelů, které měly být inspirovány Boulezovým odkazem. S nápadem a jeho realizací přišel soubor PHACE a jeho umělecký vedoucí a dirigent Simeon Pironkoff. Jako sólistka vystoupila mezzosopranistka Isabel Pfefferkorn.
Zajímavý nápad konfrontace více jak šedesát let staré skladby s tvorbou nejnovější nevyšel z jednoho dost podstatného důvodu, a sice že Boulezova formálně dokonale a smysluplně promyšlená kompozice byla rozdrobena na jednotlivé věty, mezi které byla vložena díla nová. Kdyby si dramaturg večera přečetl průvodní slovo Pierra Bouleze v partituře vydané Universal Edition, nikdy by jej něco podobného nemohlo napadnout. Je dobře dát mladým autorům příležitost prezentovat se, nota bene ještě v kontextu tak významného autora, ale takto postavená dramaturgie byla ztraceným večerem a zklamáním. Žádná z nových skladeb nedosahovala úrovně Pierra Bouleze, což vyznělo o to víc, že zazněly mezi jednotlivými větami jeho díla. Soudobé skladby byly přehlídkou nesourodých zvuků, hluků, bezbarvé a nezajímavé „hudby“. Chyběla jim Boulezova čistá forma a struktura, kterou dovedl naplnit. Jednou z těch lepších bylo MARTEAU Helmuta Oehringa – miniatura pro alt a soubor – čistě vokální, rytmická skladba, pracující s různými slabikami včetně choreografie. Instrumentačně a proto zvukově zajímavá byla Sans für Ensemble Lucy Francesconiho. Kompozice Iris ter Schiphorst Make him talk! pracovala s Boulezovým hlasem – úryvky z jeho přednášky, vystavěná tak, že Boulez mluvil a pak byla jeho řeč zpracována hudebně. Smysl toho všeho se nějak ztrácel, a kdyby se místo hudebních odkazů pustila jen Boulezova řeč, bylo by to smysluplnější. Jeho slova byla zajímavější než hudba a kdyby si z nich zúčastnění skladatelé něco vzali, mohly jejich skladby vyznít lépe. Pro ukázku např. „musíme sloužit hudbě, nedominovat, spolupracovat s hudebníky. Je třeba mít vizi!“ A to je to klíčové. Kompozice neměly ani vizi, ani tvar, ani náplň. Něco si z Bouleze vzali, ale nedokázali to invenčně zpracovat; přinést něco nového, posvítit si na jeho odkaz z pohledu dneška. Škoda promarněné příležitosti.
Závěr s živou elektronikou
Na závěrečném koncertě přehlídky dne 19. 6. 2017 ve Velkém sále Konzerthausu zazněly dvě orchestrální skladby s živou elektronikou a sice …explosante-fixe… z let 1971-1993 a Répons z let 1981-1985. Interpretem večera byl soubor Klangforum Wien společně s dirigentem Baldurem Brönnimannem. K tomu připočtěme devět sólistů – tři flétny, dva klavíristy, harfistku, dva perkusionisty a cimbál, na který hrál dnes již v Klangforu běžně hostující český cimbalista Jan Rokyta. Pro živou elektroniku bylo třeba tří zvukařů. V případě tohoto koncertu nebyla volba sálu nejšťastnější. Soubor byl vzhledem k sólistům umístěn vzadu jeviště a reproduktory zněly z prvního pořadí. Jejich zvuk byl poněkud poddimenzovaný, takže efekt vzájemně se prolínajících a znějících vrstev akustických nástrojů a elektroniky nevyzněl naplno, jak měl a to se týkalo i míst, kdy zněla pouze elektronika. Jakási prostor pohlcující polyfonie mezi sólo nástroji, elektronikou a orchestrem, která je záměrem obou skladeb, se nekonala v takové síle, s jakou byla při komponování zamýšlena. Ale buďme rádi, že máme možnost Boulezovu hudbu slyšet naživo a doufejme, že se nám podobných příležitostí bude dostávat častěji. Klasikové, jakým už dnes Pierre Boulez je, by měli v dnešní době být samozřejmou součástí koncertního repertoáru. Je to velké obohacení pro nás všechny, neboť Boulez byl od počátku vizionářem, revolucionářem, který určil dějiny poválečné hudby na desítky let dopředu a dodnes většina skladatelů z jeho odkazu čerpá. Bohužel mnohým z nich chybí jeho neústupnost, kreativita, erudovanost a chuť hledat stále něco nového.
Doplňme ještě, že během celé přehlídky si posluchači měli možnost v prostorách bufetu prohlédnout výstavu fotografií v Paříži žijící Rakušanky Marion Kalter, která po dobu třiceti let jako dokumentaristka sledovala tvůrčí i osobní život Pierra Bouleze. K festivalu vyšel obsáhlý katalog – Portrét skladatele – zahrnující řadu studií, fotografií a erudovaných článků ke skladbám, které na festivalu zazněly.
