Českému publiku se v rámci festivalu Dvořákova Praha představila další z ozdob světových operních pódií. Na koncertě 13. 9. předvedla lotyšská sopranistka Marina Rebeka ne zcela zaplněné Dvořákově síni Rudolfina program složený z poměrně pestré palety písní a árií. První půli zahájila písněmi Faurého, na kterého navázal v klasických vodách protřelý Pstruh s Markétkou u přeslice a An Silvia Franze Schuberta. Kdo ještě neměl možnost tuto dámu slyšet, mohl být po prvních tónech překvapen svěžím mladodramatickým sopránem s přesahem do koloraturního oboru. Kdo již věděl, s kým má tu čest, užíval si v každé chvíli precizní výslovnost, kulturu tónu, výrazu i komunikace s posluchačem a zpočátku spíše zdrženlivou interpretaci, která se ale postupem večera rozvinula do nenásilného a sympaticky (dů)vtipného hereckého projevu. O tom, že kultivované Rebece sluší spíše střední proud evropského repertoáru, se posluchači přesvědčili na konci první půle, kdy se v sobě pokusila probudit jižanský temperament. Při poslechu písní argentinského skladatele Carlose Guastavina a Katalánce Fernanda J. Obradorse jsem přece jen nedokázala zapudit z mysli tyto skladby v jedinečném podání Terezy Berganzy nebo José Carrerase. Výtečnou koloraturní sprškou ve druhé půli (Rossiniho Bel raggio lusinghier a Donizettiho Quel guardo il cavaliere ) se ale Rebeka opět šťastně a bezpečně navrátila do svého vokálního teritoria, i když hnidopich by poznamenal, že při koloraturách ve střední a nižší poloze ztrácel hlas svou charakteristickou jiskru, a při Gounodově Air de bijoux a Druhé árii Julie mohla dokonale uplatnit svou pěveckou inteligenci a společně se skvělým klavíristou Giuliem Zappou připravila posluchačům francouzsky delikátní závěr večera. Vzájemné sympatie vyvrcholily třemi přídavky, ovacemi vestoje a nadějemi, že na další vystoupení Mariny Rebeky nebude muset české publikum příliš dlouho čekat.
