Hudba 20. a 21. století není tím, kvůli čemu by se běžně chodilo na koncerty České filharmonie. Jaké tedy překvapení, když v abonentní řadě hned tři večery zabral výlučně moderní program. A překvapení nebyl konec, protože Rudolfinum bylo téměř vyprodané. Samozřejmě na tom má minimálně zčásti zásluhu osoba dirigenta a autora ústřední skladby v jedné osobě – Petera Eötvöse.
Původně měly zaznít dvě jeho skladby, orchestrální zeroPoints byla nakonec vypuštěna, snad že by koncert příliš protáhla, či snad že nebyl čas na nastudování. Koncert zahájila kompozice Melodien Györgye Ligetiho z roku 1974. Její zvuk již opouští hustou strukturu Ligetiho slavných děl z 60. let, jako byly Atmospheres nebo Lontano, ale stále jde o jaksi neuchopitelný proud linií splétajících se v barevné plochy. Je to hudba, která se nemění střihem, ale spíše plynule, hudba, která vyžaduje opatrné vyvažování dynamiky jednotlivých nástrojových skupin. Kánony, v nichž můžeme sledovat nástupy jednotlivých hlasů, se proměňují v téměř nehybné plochy, z nichž se po chvíli opět vynoří další melodické pohyby. Pod Eötvösovou taktovkou dokázala Česká filharmonie i v poměrně malém obsazení vytvořit bohatý zvuk a dala skladbě potřebnou tekutost.
Poté nastala přestavba pódia pro hlavní atrakci. Slovo atrakce je v tomto případě namístě, protože Eötvösův koncert pro bicí a orchestr Speaking Drums z let 2012-13 má kromě hudby veledůležitou složku divadelní a vlastně i sportovní. Psán byl na míru rakouskému perkusistovi Martinu Grubingerovi a pracuje s jeho hráčskými i hereckými schopnostmi. Grubinger v Praze hrál již v roce 2008 na festivalu Struny podzimu. Tehdy mi jeho showmanství přišlo poněkud iritující a samoúčelné, navzdory nepopiratelným hudebním schopnostem. Není to typický interpret vážné hudby, což potvrdil v minulém roce, kdy vystoupil se svým souborem v monstrózní show při soutěži Eurovize. Peter Eötvös mu ve svém díle dává prostor a sám i s orchestrem decentně ustupují do pozadí. Textová složka skladby vychází ze slovních hříček ve vymyšleném jazyce, jak je zpracoval básník Sándor Weöres, slova se stávají základem pro hru na impozantní arzenál nástrojů, které zabíraly velkou část pódia ve Dvořákově síni. Po pravdě řečeno, hlasový projev sólisty byl poněkud jednobarevný a pracoval především s výkřiky spojenými s výraznou mimikou, které připomínaly válečné pokřiky „haka“ novozélandských Maorů (a hráčů ragby). Skladba je rozdělena do sekcí, z nichž každá pracuje s určitým nástrojem. Tak se pozornost publika přesouvala od malých bubnů přes tympán s činelem a přelaďovacím pedálem ke zvonům, přerostlému famfrnochu, marimbě, tomům, dřevěným blokům a tak dále. Na ně byly aplikovány nejrůznější herní techniky, většinou každá fráze nakonec vedla k extrémně rychlému víření – a tím i k úžasu publika.
Orchestr a dirigent? Ano i ti tam byli, ovšem jejich role se omezovala na vcelku nenápadné pozadí a krátké mezihry s výjimkou několika chvil, kdy například na pár taktů nakráčel dopředu trumpetista nebo kdy dva orchestrální bicisté přišli sólistovi přidržet několik nástrojů. Ačkoliv i tuto skladbu filharmonie nastudovala poctivě, tady působila až příliš ležérně, jako by spoléhala na to, že publikum stejně zajímá jen řádění bubnujícího šamana vpředu. A vlastně tato domněnka nebyla daleko od pravdy. Zajímavé je, že ačkoliv mi před tím Grubingerův exhibicionismus příliš nevyhovoval, v této skladbě mi přišel docela na místě a zajímavě využitý. Ve Speaking Drums je trocha hudebního divadla, jaké tvořil například Mauricio Kagel, ovšem zatímco ten na publikum většinou ironicky pomrkával, Eötvös s Grubingerem své kousky předvádějí s upřímností cirkusových akrobatů, aniž by ovšem sklouzli k úplným banalitám. Speaking Drums aktuálně vycházejí i na CD, ovšem nejsem si jist, jak tato hudba bude fungovat bez své vizuální složky. Na scéně ovšem zafungovala skvěle, což publikum neváhalo dát najevo.
Zařazení Třetí symfonie Witolda Lutosławského (1973-1983) na závěr programu bylo trochu jako když vejdete z pestrobarevného cirkusového stanu do sychravého podzimního večera, zároveň ale tato skladba vytvořila zajímavý návrat k některým prvkům úvodních Ligetiho Melodien. I zde slyšíme pasáže volně se proplétajících melodických linií, znepravidelňovaných v tomto případě pomocí takzvané kontrolované aleatoriky – tedy omezené svobody interpretů pokud jde o některé parametry skladby, jako je rytmus. Ty se střídají s pevně fixovanými částmi a vším prostupuje motiv čtyř rázných úderů, trochu jako variace na Beethovenovu Osudovou. I tady dokázala Česká filharmonie pod Eötvösovým vedením podat skvělý výkon.
Orchestr, jehož neláska k moderní hudbě byla dlouhodobě známá, nabídl koncerty se zajímavou dramaturgií i dobře nastudovanými skladbami a publikum potřikrát naplnilo sál. Děje se něco? Může se taková situace opakovat? Prosím.
