Po dvou dnech ve městě Terezín se festival Věčná naděje vrátil opět do Prahy. Ve čtvrtek 22. srpna zazněla v Obecním domě díla Viktora Ullmanna, Pavla Haase, Erwina Schulhoffa, Hanse Winterberga a Rudolfa Karla v interpretaci klavíristy Jana Duška a sopranistky Ireny Troupové.
Večer zahájila píseň Wendla im Garten Viktora Ullmanna. Písňová tvorba tvoří podstatnou část Ullmannova skladatelského odkazu. Autor dílo zkomponoval již v době svého studia u Arnolda Schönberga kolem roku 1918 a věnoval jej Friedl (Bedřišce) Dicker. S ní se opět setkal roku 1943 v terezínském ghettu a po více než dvou desetiletích píseň Bedřišce znovu věnoval, tentokrát však v mnohem temnější době. Irena Troupová a Jan Dušek tvoří sehranou dvojici a jejich několikaletá spolupráce byla na umělecké a interpretační komunikaci neustále patrná. Klavír a zpěv se prolínaly ve vzájemném souznění a tvořily jedno tělo pro jedinečně emotivní a procítěné hudební sdělení.
Po Ullmannově písni dostal prostor sám klavírista se Suitou pro klavír, op. 13 skladatele Pavla Haase. Ti, kteří jsou zvyklí na jemnější podání díla – například na nahrávce Dennise Russella Daviese – mohli být zaskočeni razancí, dravostí a místy až syrovostí, se kterou se Jan Dušek Haaseho skladby zhostil. V některých případech však může být tato expresivita vítaným osvěžením jinak ustálených interpretačních paradigmat. Hasseho Suita pro klavír větší expresivitou provedení neutrpěla, některá místa se však pohybovala na hraně a výraznější dynamické a výrazové zpestření (zjemnění) by jim nejspíš neublížilo. Na druhou stranu nelze než pochválit vyzdvihnutí jazzových prvků díla, které klavírista vhodným akcentováním vynesl na povrch a na okamžik dal zcela zapomenout na původní hudební konotace díla. Pochvalu zaslouží také fakt, že všechny závěry nechal hudebník doznít až do úplného konce, což je praxe, která není kupodivu úplnou samozřejmostí. Často se stává, že jen co zazní poslední akord jedné věty, už už abychom byli u další.
Po sólovém výstupu klavíru pokračoval koncert výběrem písní Erwina Schulhoffa na verše ze sbírky Die Garbe Hanse Steigera. Zde mohla Irena Troupová naplno využít veškerá jemná odstínění a bohaté výrazové prostředky svého hlasu. Zatímco některé písně promlouvaly k posluchačům zádumčivým a temným smutkem, v jiných působila sopranistka rozverně, křehce a v tom nejlepším slova smyslu naivně. Výrazově nejpestřejší byly písně Tiefblaue, funkelnde Sommernacht; Sonnenschein!, a především Ich weiß, Du siehst es, která působila takřka jako přehlídka možných lidských nálad, adekvátně k tomu volil úhoz a pedalizaci také klavírista. Výtečná byla rovněž zpěvaččina dikce, která zůstávala i v těch nejextrémnějších hlasových polohách srozumitelná a bezchybně artikulovaná.
Po přestávce pokračoval koncert třemi písněmi Hanse Winterberga na texty Franze Werfela ze sbírky Schlaf und Erwachen. Provedení byl přítomen také vnuk skladatele, který umělcům poskytl notové materiály. Interpreti se díla chopili se stejnou samozřejmostí jako v případě písní Viktora Ullmanna a Erwina Schulhoffa, byť zde již zpěvačka neměla tolik prostoru pro veselou hravost a rozvernost. Také další skladbě byl přítomen rodinný příslušník – Nokturno pro klavír op. 9 si přijel poslechnout syn skladatele Rudolfa Karla. Pokud v Haasově suitě mohl působit Jan Dušek přehnaně dramaticky, zde dal naopak prostor lyricky křehkému a laskavému vyznění. Skladbu ostatně věnoval Rudolf Karel své lásce, dceři spisovatele a historika Zikmunda Wintra Josefíně, se kterou se roku 1908 oženil. Duškova hra prozradila velké pochopení křehké něžnosti, kterou skladatel do díla vetkal. Není se čemu divit, klavírista má s Karlovým dílem velké zkušenosti a jeho skladby nahrává pro Český rozhlas.
Závěr koncertu sestával ze tří písní Viktora Ullmanna vzniklých na texty básnické sbírky Portugalské sonety anglické básnířky Elizabeth Barrett-Browning. Koncert tak opsal pomyslný kruh a začal i skončil Ullmannovou tvorbou, která je umělcům patrně velmi blízká. Ostatně roku 2015 nahrála Irena Troupová s Janem Duškem dvojalbum Těžké je opustit krásu s kompletní písňovou tvorbou Viktora Ullmanna. Ten pravý závěr však přišel teprve v podobě dechberoucího přídavku Kaddish od Maurice Ravela. Irena Troupová zde vyložila všechna interpretační esa na stůl – křehkou křišťálovost svého hlasu, jemnou práci s frázováním a dynamikou, zcela účelně užité vibrato a velké pochopení židovské melodiky, kterou zpěvačka uchopila s takřka posvátnou pokorou.
Návrat festivalu Věčná naděje do Prahy byl přes veškerou svoji komornost velkolepý. Byly to převážně právě písně a drobné komorní skladbičky, které pomáhaly udržovat život v terezínském ghettu 20. let snesitelnější a které nám dnes předávají poselství vypovídající nejen o velkém utrpení, ale také o neodbytné lidské touze po umění a sounáležitosti. A po více než sedmdesáti letech k nám tatáž díla promlouvají se stejnou důležitostí, naléhavostí a upřímností.
