Od uvedení „Ringu století“ v režii Patrice Chéreaua uplynulo víc jak třicet let a za tu dobu soudobý kostým ve Wagnerově tetralogii pevně zakotvil. Zastánci této aktualizační interpretace rádi dávají za příklad skutečnost, že zatímco při premiéře v roce 1976 obecenstvo aktualizaci nepřijalo, po pěti letech, kdy se Chéreauův „Ring“ stahoval, nebraly mohutné ovace konce. Obecenstvo prý bylo přesvědčeno a tento trend přijalo za své. Já osobně si myslím, že spíše rezignovalo, odmítat bohy, jak telefonují a prohánějí se v civilním oděvu s meči a kopími, by znamenalo přestat na Wagnera chodit, a to by skutečný milovník jeho hudby nikdy neudělal. Bylo to prostě modus
vivendi, které otevřelo operní režii takřka neomezené možnosti v interpretaci hudebně-dramatických děl včetně všelijakého překrucování děje a míšení stylů bez ladu a skladu. Proto civilní kostýmy v nové inscenaci Prstenu Nibelungova (režie a scéna: Stéphane Braunschweig, kostýmy: Thibault Vancraenenbroeck), v Salcburských velikonočních hrách nešokují, ba ani nepřinášejí nějaký aktualizační význam. Scéna svou abstraktností nevnucuje žádný rušivý koncept, postavy mohou tedy jednat v duchu Wagnerových představ. Zdálo by se, že civilní oblečení povede pěvce k střízlivějšímu, ne tak nadnesenému projevu, ale naštěstí se tak neděje. Interpreti vášním a sarkasmu uzdu nepřitahují, typicky wagnerovský patos přichází ke slovu bez jakýchkoli zábran.
Wagnerova záliba ve středověku určuje interpretační styl. Je tudíž estetickým artefaktem, že reálné situace a jevy se díky hudbě dostávají do symbolické roviny a jako takové je už nelze interpretovat v poloze každodenní životní pravděpodobnosti.
Umělecký vedoucí festivalu, současný šéf Berlínských filharmoniků Sir Simon Rattle, opravdový mág za dirigentským pultem, dokázal ve Zlatu Rýna obohatit wagnerovské kreace o nové, dosud netušené dimenze. Namísto nadužívání patetické gradace a zvukové bombastičnosti se zaměřil především na barevnost Wagnerovy zvukové palety. Rattleovo dynamické propracování jednotlivých scén je obdivuhodně nuancované, spousty nástrojových barev, které se v mohutné orchestraci často ztrácely, zde přicházejí k uplatnění. S tím souvisí obsahová sdělnost rytmických proměn, také expresivita výrazu je maximální v souladu s detailně vypracovanou dynamikou zvuku.
Inscenace Wagnerovy tetralogie bude tedy po několik let programovou náplní salcburských Osterfestspiele. Pro milovníky Wagnerovy hudby jistě velký zážitek a pro Berlínské filharmoniky nesporně inspirativní setkání s dílem, se kterým se při své ryze koncertní činnosti logicky míjejí.
V obsazení jednotlivých rolí se objevily vesměs nové tváře. Ve Zlatu Rýna je poměrně hodně postav: všem se podařilo vtisknout odpovídající charakter. Dominoval pochopitelně Sir Willard White jako Wotan, Dale Duesing jako Alberich a Robert Gambill jako Loge. Vynikající byli i představitelé obrů – Iain Paterson (Fasolt) a Alfred Reiter (Fafner), jakož i Lilli Paasikivi (Fricka), Annette Dasch (Freia) a Anna Larsson (Erda). A tak bych mohl citovat celé obsazení.
