Z Janáčkových oper uvedl v minulých letech Salcburský festival Z mrtvého domu, Káťu Kabanovou a Její pastorkyňu. Zvláště Káťa Kabanová se zapsala do dějin. Inscenace Christopha Marthalera se odehrávala na dvorku oprýskaného brněnského paneláku jako současná paralela k marným snům o štěstí. A právě na tento triumf se festival pokusil navázat další janáčkovskou inscenací v Marthalerově režii. Volba padla na Věc Makropulos , která dosud na Salcburském festivalu nikdy nezazněla. Tentokrát se však výsledek nedá označit za jednoznačný úspěch. Možná i proto, že zatímco Káťa se hrála v Malém festivalovém domě, Věc Makropulos byla umístěna do Velkého festivalového domu. Jeho proporce nejsou příliš vhodné pro intimnější díla jako je Věc Makropulos. Marthaler a jeho stálá spolupracovnice, výtvarnice Anna Viebrock , opět umístili děj do jednotného prostoru. Tentokrát jim posloužila soudní síň, po jejíž pravé straně se nacházela skleněná vitrína se zelenými rostlinami a sedátka, připomínající čekárnu na úřadě. Jenomže bezprostřednosti a hluboce lidského pohledu na téma samoty, kterým se vyznačovala „paneláková“ Káťa Kabanová, nedocílili. Na rozdíl od Káti jednotlivé nápady do koncepce nezapadaly, neposilovaly ji. Úvod ovšem vyhlížel slibně. Po levé straně jeviště byla totiž umístěna další skleněná vitrína, v níž se ještě před předehrou objevily dvě ženy – stařena a mladice – a „mlčky“, jen prostřednictvím titulků vedly debatu o dlouhověkosti. Dál už ale toto groteskní expozé rozvedeno nebylo. Smysl některých dalších, opakovaných a natahovaných gagů a přidaných postav (tedy postupy, které Marthaler používá ve většině svých inscenací) nebyl zcela zřetelný a spíše rušil a odváděl pozornost od samotného příběhu, který se jakoby ztrácel. Inscenace tak působila výpravně, ale víceméně povrchně. K tomuto dojmu přispělo i příliš stylizované vedení herců. Všichni sólisté nicméně energicky odehráli své role v těchto intencích a na patřičné pěvecké úrovni, ať už to byl Raymond Very (Albert Gregor), Johan Reuter (Jaroslav Prus), Peter Hoare (Vítek – na začátku krásně zvučně a volně vyzpíval „Causa Gregor–Prus“!), náš tenorista Aleš Briscein (Janek) a především Angela Denoke v titulní roli. Tato německá sopranistka s barevným sytým hlasem je charismatická jevištní osobnost a s Janáčkem už má bohaté zkušenosti. Kromě jiného excelovala jak v Marthalerově Kátě Kabanové, tak třeba ve vídeňské Její pastorkyni. V předimenzované produkci Věci Makropulos však ani ona neměla takovou příležitost vytvořit hlubší studii osamělé ženy unavené věčným životem.
Zpívalo se v češtině, jak je dnes ve světě obvyklé, a za schopnost namemorovat se text zaslouží sólisté uznání. Nicméně zrovna v případě konverzační opery s poněkud komplikovaným dějovým pozadím je zpívání v originálu a s titulky spíše sporné. Zvlášť když v obsazení byl jediný Čech. Dirigent Esa-Pekka Salonen připravil dílo s Vídeňskými filharmoniky analyticky, pečlivě vypracoval každý motiv, celkový zvukový dojem byl spíše vytříbeně odtažitý než vyhroceně emocionální. To je jistě možný přístup, člověk si ovšem nemohl nevzpomenout na Českou filharmonii, která svým dílem rovněž přispěla k úspěchu Káti Kabanové, v Salcburku se však v posledních letech neobjevuje. O něčem také vypovídá skutečnost, že Salcburský festival inscenaci Věci Makropulos (ať už ji hodnotíme jakkoli) připravil v koprodukci s Polskou národní operou. Tedy nikoli třeba s Národním divadlem v Praze či v Brně.
