Letošní ročník Osterfestspiele Salzburg pokračoval ve scénickém provedení Wagnerova hudebně-dramatického gigantu – tetralogie Prsten Nibelungův – a to uvedením jeho druhé části, Valkýry , označované skladatelem (a zároveň libretistou) jakožto 1. den, protože Zlato Rýna bylo uvedeno jako „předvečer“.
Valkýra (Die Walküre ) se právem považuje za vrchol Wagnerovy tvorby vůbec, její 1. dějství, soustředěné na drama tří osob, a závěrečný duet Wotana a Brünnhildy vrcholící velkolepým „kouzlem ohně“ patří k nedostižným vrcholům romantické opery. Právě dirigent Sir Simon Rattle dokázal tady spolu s Berlínskými filharmoniky prezentovat logický vrchol svého pojetí, důsledně romantického v rozvinutí emocionality, zvukové barevnosti i dramatické expanze. Více než deskripci wagnerovských leitmotivů se věnuje celkové výstavbě jednotlivých dramatických úseků, které buduje jako mohutné kvádry monumentální stavby, ovšem s mnoha odbočkami a zákruty. V jeho pojetí dominuje snaha o co nejzjitřenější podání každé důsledně vyklenuté fráze ve smělých vokálních liniích. Wagnerovský sprechgesang tak často přechází v romantické arioso s neustále proměnlivými rytmy. Vedle zmíněného závěrečného dueta Wotan-Brünnhilde tak získávají na dynamické kantabilnosti především epické pasáže Siegmundova líčení bojových zážitků, jedinečným místem se stává i mnohdy obtížně stravitelný Wotanův monolog z 2. dějství a skutečnou lahůdkou byl pochopitelně i oktet valkýr.
Režie (Stéphane Braunschweig ) zůstala poněkud ve stínu hudebního nastudování, třebaže tentokrát nijak zvlášť nerušila. Aby neprovokoval ryze současnými kostýmy (Thibault Vancraenenbroeck ), protože meč Nothung a Wotanovo kopí nelze z děje eliminovat, volil režisér jakýsi standard 2. poloviny 19. století, dlouhé kabáty i dámské šaty, u Brünnhildy a valkýr ponechal nejen kopí a štíty, ale i helmy a brnění. Daleko problematičtější byla scéna (rovněž Stéphane Braunschweig ), stroze funkcionalistická moderní architektura, kde si těžko představíme začleněný kmen jasanu se zabodnutým mečem, a zejména současný nábytek – omšelý stůl a židle, hodící se spíše do školní jídelny nebo divadelní zkušebny, kde se s takovými kusy pracuje coby s dekoračním náznakem při zkouškách. Tak oprýskaný stůl a omlácené židle by rozhodně neměl ani Hunding, ani Wotan. Na druhou stranu bylo docela vtipné, jak úporně při slavné „jízdě valkýr“ vlekly jednotlivé valkýry figuríny mrtvých hrdinů do schodů, v tomto duchu se režisérovi dařilo mytologickou látku nápaditě ozvláštňovat, zúročil se mu i cit pro detail a eskalaci napětí zejména v konfliktních situacích, kde vyhrocený patos dostával co chvíli zrcadlový groteskní obraz.
Již v Rheingoldu režisér Braunschweig ukázal, že nepůjde cestou umírněné střízlivosti, ale naopak v souladu s Wagnerovou hudbou uplatní ve vrcholné míře patos i sžíravou ironii. V inscenaci Valkýry strohým vyhrocením tematických svorníků a odvážným propojením patosu a sarkasmu, těchto dvou zdánlivě protichůdných výrazových prostředků, z hlediska ideově-tematické kompozice dospěl k závažnému posunu. Zpochybnil mravní oprávněnost „bohů“ zasahovat do osudů lidí postaviv do paradoxního světla samo téma hrdinství. K tomuto ideově-tematickému těžišti ústrojně přičlenil poněkud vyšinutý, maximálně expresivní milostný příběh obou sourozenců. Wotanem do kmene jasanu zabodnutý meč Nothung čeká drahnou dobu na svého hrdinu, a když se Siegmundovi podaří Nothung vyprostit, je to Wotanovo kopí, o něž se záhy Nothung roztříští. Stejně tak je z lidského hlediska zpochybněn i krutý trest, který vyměří Wotan Brünnhildě za její neposlušnost. Naopak: odepřít splnit rozkaz, který odporuje mravním zásadám vykonavatele, je tu postaveno na odiv. Brünnhildin protest proti slepé poslušnosti se tak posléze spojuje s tragickým naplněním lásky Siegmunda a Sieglindy, která po chvíli poznaného štěstí má pro všechny tragické, mučivé důsledky. Právě v tomto se salcburské inscenaci podařilo odhalit dosud skryté tematické dimenze velkolepého díla a jeho nadčasovost, a tím se opět potvrdilo, že Wagnerova tetralogie může vést ke značně protichůdným myšlenkovým interpretacím.
Sólistické obsazení bylo prvotřídní. Eva Johansson sice Brünnhildu ladí dle svých hlasových možností lyričtěji, ale o to vnitřně přesvědčivěji. Wotan (Sir Willard White ) a Fricka (Lilli Paasikivi ) jsou typicky dominantní jedinci, jejichž přání je vždy rozkazem. Hunding (Michail Petrenko ) je prototyp pýchy a despocie. Sieglinde (Eva-Maria Westbroek ) i Siegmund (Stig Andersen ) jsou nesporně hlavními hrdiny inscenace, přesvědčiví v četných výrazových proměnách i emocionálních zvratech, jejich osud strhuje i dojímá. Ani zbývající valkýry – Gerhilde (Joanna Porackova ), Ortlinde (Elaine McKrill ), Waltraute (Julianne Young ), Schwertleite (Andrea Baker ), Helmwige (Erika Sunnegardh ), Siegrune (Heike Grötzinger ), Grimgerde (Eva Vogel ) a Rossweisse (Anette Bod ) – nebyly nikterak podceněny, každá byla svým způsobem individualizována a jejich vzájemný souzpěv byl dokonale vyrovnaný a podmanivý.
