Jako motto letošního Salcburského festivalu zvolil intendant Jürgen Flimm citát z Písně písní o lásce, která je silnější než smrt. Pod bezesporu lákavé, ale také hodně obecné téma zahrnul opery Romeo a Julie, Rusalka, Don Giovanni, Kouzelná flétna, Hrad knížete Modrovouse a Otello.
O lásce a smrti ovšem pojednává mnoho tragických oper, takže se stejně tak dobře dalo hrát leccos jiného. Nějaký další dramaturgický „filtr“ už se nedal vysledovat.
Našince letos pochopitelně nejvíc zajímala Dvořákova Rusalka , která na Salcburském festivalu zazněla vůbec poprvé. Inscenátoři českých oper v zahraničí se často nenechávají svázat tradicí, koneckonců ji ani nemusejí znát, a tím může být jejich pohled svobodomyslnější a objevnější.
Od režijního tandemu Jossi Wieler a Sergio Morabito se jistě nedala čekat romantická realistická pohádka s lesem a rybníčkem. Předem oznámili, že jejich pohled bude psychologizující. Svůj slib dodrželi a předvedli vyhraněnou, leč vypracovanou koncepci, která se nemusela líbit, ale uznání si zasloužila. Koneckonců v Rusalce se odehrává ve své podstatě brutální konflikt, který s pohádkou pro děti nemá mnoho společného. Wieler a Morabito svou koncepci založili na protikladu přirozeného vyjádření emocí a pokrytecké měšťanské společnosti (určitá podobnost se snobským publikem Salcburského festivalu se nedala přehlédnout), schovávající se za křesťanskou symboliku. Děj se ponejvíce odehrává v přepychovém, ale snobsky a studeně působícím salónu, v němž jsou uvězněny přírodní bytosti, zbavené vlády nad světem. Příroda dál žije pouze ve videoprojekcích na stěně. Princ se ne zcela ztotožňuje s prostředím, v němž žije, dokonce má sebevražedné úmysly, od nichž ho odvrátí setkání s Rusalkou. Nicméně upřímnost nemá v tomto světě místo. Závěrečný smrtící polibek je zcela mechanický, Rusalka poté shodí Prince po hlavě do kanálu. Její poslední slova nevyznívají ani tak jako katarze, spíše jako obžaloba.
Koncepce je to pevná, sleduje se jedním dechem, a pokud by se v ní přece jen našly trhliny, překlenuli je vynikající sólisté, kteří nejenže podali výborné pěvecké výkony, ale vypořádali se i s náročnými hereckými, respektive pohybovými úkoly, které jim režiséři předepsali. Absolutní jedničkou byl polský tenorista Piotr Beczala (Princ), jehož zpěv má lesk, belcantovou vyrovnanost a vznosnost, k tomu přistupuje i atraktivní jevištní zjev a herecký talent. Finská sopranistka Camilla Nylund nemá vyloženě zajímavý hlasový témbr, ale Rusalce rozhodně dala něhu i vášeň. Kvalitní výkony podaly i Birgit Remmert (Ježibaba) a Emily Magee (Cizí kněžna). V úloze Hajného se dobře uvedl český basbarytonista Adam Plachetka , mezi triem lesních žínek byla i česká rodačka Hannah Esther Minutillo . Všichni zahraniční pěvci navíc zaslouží uznání za to, jak se vypořádali s češtinou.
Za hudební podobu produkce odpovídal nastávající šéf Vídeňské státní opery Franz Welser-Möst , který rovněž stojí v čele The Cleveland Orchestra . Třebaže o produkci údajně stáli Vídeňští filharmonikové, přednost nakonec dostalo americké těleso. V představení 20. srpna orchestr rozhodně hrál velmi dobře. Jeho zvuk je pochopitelně trochu jiný, rovnější, ne (slovansky?) košatý a sametový. Nicméně jakkoli bylo hudební pojetí (v souladu s inscenačním záměrem) velmi dramatické, Američani dokázali zahrát i patřičně jemně a lyricky.
Na otázku, co je vlastně „dvořákovské“, „české“ či „slovanské“, nelze dát jednoznačnou odpověď. Třebaže osobně bych dala přednost pařížské Rusalce v režii Roberta Carsena, která byla estetičtější a výtvarně vytříbenější, salcburský tým prostě přišel se svým názorem jevištním i hudebním a dokázal ho vyložit.
Kvality Rusalky vynikly zvláště vedle jiných operních produkcí, z nichž některé byly hodně nedotažené. Jako třeba monotematický bartókovský večer, který hudebně nastudoval významný maďarský dirigent a skladatel Peter Eötvös (shlédla jsem představení 18. srpna). Dramaturgicky to nebyl špatný nápad. Aktovka Hrad knížete Modrovouse se většinou uvádí v kombinaci s jinými tituly (v Salcburku ho před několika lety hráli s Schönbergovým Očekáváním v pojetí Roberta Wilsona), nicméně letošní produkce byla pojata zcela odlišně. Rozdělena byla do tří částí, začalo se čistě koncertně. Pod prázdným setmělým hledištěm zahráli Vídeňští filharmonikové Čtyři orchestrální kusy , které vznikly v sousedství Modrovouse a mají v sobě něco z jeho atmosféry. Následovalo poloscénické provedení skladby Cantata profana , která vychází ze staré rumunské vánoční koledy. Ta ovšem nemá s koledami v našem smyslu mnoho společného, ani se (západo)evropskou křesťanskou tradicí, spíše je odleskem pohanských rituálů. Namísto aktérů betlémského příběhu tu vystupuje devět bratrů, kteří jsou tak posedlí lovem, že se nakonec promění v jeleny. Cantata profana je mistrovské dílo, sevřené a gradující. Sólisté Lance Ryan (Syn) a Falk Struckmann (Otec) přednášeli své party v civilu na fantasmagorické a pestrobarevné scéně Daniela Richtera , sbor Vídeňské státní opery byl nápaditě umístěn za malými okénky v několika „patrech“.
Projekt měl v třetí části večera vyvrcholit plně scénickým provedením Modrovouse v režii Holanďana Johana Simonse , ale místo toho přišlo zklamání. Ani by tak nevadilo, že bezesporu mnohoznačný, symbolický příběh o záhadném muži, který likviduje své manželky, režisér pojal ironicky. Modrovous je u něj bezmocný válečný invalida na vozíku, zcela odkázaný na pomoc své poslední ženy, Judithy. Oba vlastně rekapitulují svůj životní osud a vzájemný vztah. Chyběl ovšem jakýkoli náznak scénické koncepce, obrovské jeviště Velkého festivalového domu zůstalo prázdné a tmavé a oba aktéři (Falk Struckmann a Michelle DeYoung ) se na něm ztráceli. O zážitek se tak postarali především svými pěveckými výkony. Hudebně by Bartók možná chtěl ohnivější barvy, než jaké jsou vlastní Vídeňským filharmonikům, nicméně hudební obraz byl i tak opojný, a aspoň částečně nahradil chybějící obrazy na jevišti.
