Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův byla na letošních Salzburger Osterfestspiele završena svým posledním večerem Götterdämmerung . Za dirigentským pultem opět stanul Simon Rattle , který rozvinul vše nové, co se v tomto závěrečném a svým způsobem vrcholném dílu „Ringu “ objevuje: dosud netušené možnosti harmonických asociací, razantnost na jedné straně a jistá rozmlženost, neukončenost kompoziční textury, která umožňuje nevyčerpatelné symbiózy hudebních motivů na straně druhé, aby pak v celku podtrhl vše, co vyjadřuje hlubokou bolest, pesimismus, bezbřehou melancholii. Přitom si byl vědom hudebnědramatického tahu jednotlivých výstupů i patetické obsažnosti vypjatých scén, které tvoří vrcholy jednotlivých obrazů, jako byl zlověstně potemnělý monolog Hagena, divukrásná scéna Brünnhildy a Waltrauty, jak zmítající se ryba v síti působil snad vůbec absolutní vrchol večera: totiž scéna Albericha a Hagena ze začátku 2. dějství se stále se měnícími doprovodnými rytmy, aby následně tento výstup vyústil v nádhernou polyfonii nadcházejícího úsvitu a posléze v dynamicky razantní vstup Hagenových vazalů. Relativně roztříštěným scénám dávají tato místa pevné zaklíčení do celkové architektury díla, což ovšem navíc v Rattleho pojetí vytváří vrcholné body představení. Obdobně je tomu u bojovně vyhroceného tercetu spiklenců, jakož i závěrečného monologu Brünnhildy, výrazově pevně stmeleného z klíčových hudebních motivů celé tetralogie. A pochopitelně u obou slavných meziher (Siegfriedovy plavby po Rýně a smutečního pochodu), kde zazářili Berlínští filharmonikové se svým šéfem v plném zvukovém lesku a maximální gradaci. Rattle vsadil na funkční propojení mohutných velkolepých a širokodechých hudebně-dramatických bloků až s minuciózní důkladností ve vypracování sebemenších „konverzačních“ detailů vyznačujících se až drobnokresebnou směsicí rytmů a slohů. Něco, s čím se v celku Wagnerovy tvorby setkáváme celkem zřídka a co později do naprosté dokonalosti rozvinul Richard Strauss. Většina inscenací de facto končí Brünnhildiným monologem, ne tak u Rattla, který nechápe poslední takty tetralogie pouze jako formální uzavření kruhu, návrat na samý počátek, ale jako funkční codu, která v jeho pojetí vytváří opravdovou katarzi. Jakousi nadějí pro lidstvo, možnost začít znovu a lépe. V tom je obsažen trochu nečitelný návrat prstenu do vod Rýna. Prokletí prstenu je překonáno, před námi všemi se otevírá dosud nepopsaná budoucnost. Tak se Rattlovi na rozdíl od režie a scénografie (Stéphane Braunschweig ) podařilo vyhmátnout myšlenkovou podstatu díla, odhalit její přesah do dnešních dnů. Je to jakési memento, které se vznáší nad smyslem veškerého chování, jakýsi vnitřní vyšší mravní princip, který v tetralogii porušovali lidé i bohové, a také nato doplatili. V zápase o moc, o vládu nad světem podlehli ti i oni. Je to odkaz budoucím generacím. Zachovají se lépe? Dá se o tom sice pochybovat, ale díky za důvěru, kterou tu lidstvo dostává.
Aktualizace tu samozřejmě skřípe a praská ve švech. Soudobé kostýmy jsou něco jako šedý mor: nikdo a nic se před nimi nespasí. Ty v salcburských velikonočních hrách byly zvlášť elegantní, pečlivě vyžehlené a jistě i navoněné, jak dělané na prezentaci nějaké firmy, a ne do raného středověku. Zde postavám už jenom chyběly ke spokojenosti mobilní telefony a počítače. Režisér podobně jako v předchozích dílech aranžoval mytologický příběh plný patosu a velkoleposti jako ibsenovské drama, civilně a bez velkých přeskupování v prostoru. Nezapřel však smysl pro psychologický detail, který ho ovšem přivedl k totálnímu popření Wagnerova děje. Žádné nápoje, žádná helma. Hagen svým vyprávěním rozrajcuje Gutrunu i Gunthera a Siegfried jednoduše zapomene na sliby dané Brünnhildě, skutečně ji zradí, takže za vše mohou nikoliv pomstychtivé pokyny Alberichovy a mocenské choutky Hagenovy, ale jen Siegfriedova lehkomyslnost. A že by si dnes nikdo nepřipíjel krví? Pouhý detail. Při takto cítěném „bakalářském“ pojetí Siegfriedovy nevěry se spíš pozastavujeme nad tím, zda, když tak s Brünnhildou spokojeně žili obklopeni hořícím ohněm, vůbec snídali, kdy a jak se myli, kdy a jak chodili na záchod. Mytologickou látku nelze jen tak stáhnout do přízemních pater televizní zábavy; Wagnerovo libreto i hudba budou stále někde vyčuhovat a nedají se do otěží současného životního stylu vtěsnat. A navíc byla zcela eliminována děsivá role prstenu. Touha postav prsten získat motivuje a posouvá děj, v posledním díle touha mít prsten kulminuje. Ale v aktualizovaném pojetí je prsten zhola zbytečný, není vůbec jasné, jak si režisér představoval, že se změní běh světa, dostanou-li dcery Rýna prsten zpět. Nakonec ovšem režie zas tolik neprovokovala, neměla naštěstí žádnou zkázonosnou „koncepci“ a oblečení postav do soudobých kostýmů (Thibault Vancraenenbroeck ) bylo povýtce formální. Patos a dramatičnost Wagnerova nesmrtelného díla jednoznačně zvítězily.
Úspěch večera ovšem do značné míry stojí a padá se sólisty. Kvalita byla u všech zaručena, třebaže vesměs nešlo o věhlasné superhvězdy. Stefan Vinke zpíval Siegfrieda na záskok, ale pohotově. Spoléhajíc především na hlasové možnosti i tónový rozsah, Brünnhildu zpívala Katarina Dalayman precizně, ale přece jen až příliš „kultivovaně“, větší dávka eruptivnosti by jí jistě neškodila. Skvělí byli bezesporu temně zlověstný Hagen (Mikhail Petrenko ) i ostražitě bdělý Alberich (Dale Duesing ). Sourozenci Gunther (Gerd Grochowski ) a Gutruna (Emma Vetter ) byli rovněž na výši svých úkolů, excelentně vystřihla svůj výstup Anne Sofie von Otter jako Waltrauta a bez pečlivě vyrovnaných trií Noren (Maria Radner , Daniela Denschlag , Miranda Keys ) i dcer Rýna (Anna Siminska , Eva Vogel , Maria Radner ) by nemohla slavit Rattlova příslovečná preciznost svůj triumf.
