Izraelsko-palestinský klavírista Saleem Ashkar udělal tečku za prvním (přibližně tři čtvrtě roku probíhajícím) cyklem projektu Beethoven Residency, během něhož se představil pražskému, ale také německému a izraelskému publiku prostřednictvím čtyř koncertů věnovaných jedné z perel světové hudební literatury, sbírce klavírních sonát Ludwiga van Beethovena (v České republice proběhly všechny koncerty v prostorách Anežského kláštera).
Ashkar se věnuje studiu Beethovenovy tvorby, ale také celého skladatelova života, již několik let a jeho teoreticko-interpretační bádání bude korunováno čtyřmi nahrávkami všech Beethovenových sonát. Stane se tak pod křídly prestižního labelu Decca a firmy C. Bechstein, která je výhradním poskytovatelem nástroje, na který byly a budou v průběhu Ashkarova koncertního maratonu všechny skladby provedeny. První CD vyjde již v květnu tohoto roku a poslední, tedy čtvrté CD vznikne do konce roku 2018. Po vydání těchto alb a ukončení koncertní série Beethoven Residency se Ashkar zařadí mezi hrstku pianistů, kteří se do nastudování kompletní řady Beethovenových sonát pustili (v minulosti se této výzvy nezalekli například Artur Schnabel, Alfred Brendel, Claudio Arrau, Daniel Barenboim, Wilhelm Kempff či Wilhelm Backhaus).
Mimo zmiňované nahrávky se mohou obdivovatelé Ashkarovy interpretace těšit také na navazující druhý cyklus Beethoven Residency, který započne v červnu tohoto roku a dovršen bude v následující koncertní sezoně 2017/2018. Ashkar během něj zahraje zbylých patnáct Beethovenových sonát. „Provést kompletní Beethovenovy sonáty je něco, co jsem chtěl vždycky udělat. Miluju vnímání věcí v celcích, což v interpretaci znamená třeba právě ponoření se do života jednoho skladatele. Na projektu Beethoven Residency mám moc rád také princip cykličnosti. Prožijete-li spolu s posluchači v návaznosti několik koncertů v jednom městě, máte pak při každém vstupu na pódium nepopsatelný pocit kontinuity. Je to jiný zážitek, než při běžných koncertech,“ říká v jednom z rozhovorů sám pianista. Pro první část závěrečného koncertu 3. dubna Ashkar vybral dvě sonáty z Beethovenových raných tvůrčích let (konec tohoto období je datován přibližně rokem 1800) – Sonátu č. 7 D dur, op. 10 a Sonátu č. 8 c moll, op. 13 (Patetickou). Více než v jeho předešlých koncertech mne zaujala velmi krásně a niterně hraná, přitom široce a plnokrevně znějící piana nejen v pomalých větách. Naopak pokračováním mé minulé posluchačské zkušenosti bylo Ashkarovo tempové pojetí Beethovenových sonát. Opět byly v tomto ohledu voleny velmi kontrastní polohy pomalých a rychlých vět, přičemž v rychlých větách mluvíme o extrémně hybných tempech, která na svých nahrávkách nevolili ani výše uvádění Ashkarovi „beethovenovští“ předchůdci. V kombinaci s akustickými parametry koncertního sálu (které rychlým klasicistním pasážím ubírají na přehlednosti) se pak z některých pasáží v partu levé ruky linula mírně rozostřená zvuková masa stávající se z hlediska zřetelnosti jakýmsi mlhavým oparem. Ashkarova brilantní technika však posluchačům v žádném případě nezůstala utajena, jen dle mého názoru nevynikla v plném jasu a v interpretem očekávané zvukové kvalitě, za což je mi ho upřímně líto.
Druhá půle večera patřila Beethovenově druhé tvůrčí etapě (ta je lemována přibližně roky 1800 a 1815), z níž Ashkar vybral Sonátu č. 1 g moll, op. 49 a Sonátu č. 2 G dur, op. 49. Obě skladby patří v kontextu celého cyklu mezi drobnější a vzletnější kusy a Ashkar je zahrál trefně bez jakékoliv okázalosti a přehnaného či uměle vytvořeného dramatu. Zásluhou toho považuji jejich provedení za stylově velmi vkusné a téměř vzorové (slovíčko téměř se do věty dostalo kvůli na mě příliš rychlému tempu první věty Sonáty G dur). Symbolické loučení s pražským provedením první části Beethoven Residency Ashkar zvládl velkolepě, a tím mám na mysli takové provedení Sonáty č. 26 Es dur (Les adieux), při kterém jsem si vychutnávala pocit absolutní hudební sytosti, a to nejen kvůli interpretově skvělé klavírně-technické vybavenosti, ale především pro velkorysou míru jeho hudební představivosti. V půli cesty zvané Beethoven Residency se dá s jistotou říci, že jedna věc je pro tohoto pianistu charakteristická – při své hře kultivuje téměř každý tón, pohrává si s detaily, i s tou nejmenší hudební frází, každý svůj úhoz jakoby zjemňuje a nedovolí nástroji, aby se mu nezřízeně rozburácel pod rukama. Ano, často slýcháváme Beethovenovy sonáty v hřmotnějším, téměř Lisztovském podání, mě však Ashkarovo zvukově intimnější vnímání těchto děl vyhovuje a moc se těším na chystané nahrávky.
