Koncerty letošního Pražského jara streamované na stránky festivalu otevřel v pražském kostele sv. Šimona a Judy Salon ZUŠ. Slouží ke cti festivalu, že páteční zahajovací koncert svěřili žákům základních uměleckých škol, stipendistům programu MenART, určenému nadaným studentům. Původně měli na Pražském jaru vystoupit absolventi všech oborů této akademie – například i tanečního, muzikálového či improvizačního, ale z důvodů nouzových opatření se nakonec dostalo alespoň na zpěváky, houslisty a klavíristy.
Rozhodně to ze strany festivalu nebyla jen okázale nabídnutá pomocná ruka talentovaným žákům. Jejich výkony hraničily s profesionalitou, někteří možná vnitřně zápolili s tíhou okamžiku, přítomností kamer i rouškami znesnadňujícími dokonalé soustředění, zkušeně však tato omezení překonali a předvedli výborná vystoupení. Velkým kladem večera byla přítomnost publika v omezeném počtu do sta lidí. Začínající muzikanti tak nezpívali a nehráli do prázdného sálu, ale vnímali silnou odezvu a podporu svých učitelů a rodičů. Ostatně i svých mentorů, kteří svou přítomností na pódiu vytvářeli jakýsi ochranný štít pro okamžiky nejistoty a trémy.
Z pěvecké skupiny Kateřiny Kněžíkové se představilo devět studentů. S klavírním doprovodem Ladislavy Vondráčkové jsme slyšeli ohebné, syté, krásně zabarvené hlasy, děvčata a chlapci zpívali s lehkostí a odpovídajícím výrazem, výborně frázovali, někteří se zdařile pokoušeli svá čísla i herecké ztvárnit. Ženské hlasy oživili Filip Šťovíček Dvořákovou Biblickou písní Zpívejte Hospodinu, plným hlasem a krásným tvořením tónu zase upoutal Patrik Hradecký v Čajkovského písni Na plese. Za všechny mladé dámy jmenujme Veroniku Chamolovou s jejím výborným výrazovým ztvárněním Musorgského písní a Veroniku Novákovou, Kláru Muknšnáblovou, Zuzanu Havlíkovou a Adélu Řehořovou, které se velmi zdařile podělily o známé árie z Mozartových oper Figarova svatba a Don Giovanni.
Jinou věkovou kategorii představovali houslisté ze skupiny Jana Fišera. Malá Tina Tranová se pustila do Curcziho Czardasze s vervou, v místě zaváhání neztratila nervy a chladnokrevně se vrátila zpět do hry. Pro mě jeden z největších výkonů večera, protože tato adeptka houslové hry osvědčila duchapřítomnost v okamžiku, který by možná jiné vylekal. I to je zárodek profesionality. Martina Eva Milovníková ztvárnila první větu z Koncertu g moll Friedricha Seitze s krásnými melodickými oblouky a zralý sebejistý výkon předvedla v Dvořákově Romantickém kusu č. 2 Alžběta Domincová. Všem houslistům byl velkou oporou doprovázející klavírista Stanislav Gallin.
Lze říci, že vrcholem večera bylo vystoupení klavíristů, které v průběhu roku vedl Ivo Kahánek. Mohu srovnat, jaký pokrok v technice i výrazovém pojetí udělali od posledního setkání s mentorem v únoru až k tomuto pražskojarnímu vystoupení. Presto z Beethovenovy Sonáty F dur v podání Rudolfa Grepla náhle znělo jistě, promyšleně stavěl fráze a sázel důrazy. Viktor Skýpala na pódiu prožil svého Nováka i Debussyho v křehké snivosti a barevných obrazech. Martin Bajer v Chopinově Nokturnu cis moll zase upoutal měkčím úhozem vyjadřujícím melancholii a citovost skladby. Další brněnský talent Alexandr Klement přednesl Janáčkův Lístek odvanutý promyšleně, neokázale, technicky zvládnutě, s velkým citovým vkladem. Kontrastem pak byl Musorgského Tanec kuřátek, rytmicky přesný, barevný, evokující pohyb oněch žlutých chomáčků. Závěr patřil Noře Lubbadové a její interpretaci Chopinovy Polonézy op. 71, č. 1. Její hra byla jaksepatří perlivá, taneční, virtuózní, a přesto interpretka odolala efektnímu předvádění se.
Tato charakteristika platí nejen pro všechny klavíristy, ale i ostatní vystupující. Do popředí vystoupily tvrdá příprava, nekončící práce na sobě i pokora, s kterou žáci a studenti k hudbě přistupují. Nemalou měrou se na tom podílí profesionální i osobnostní vklad jejich mentorů – Kateřiny Kněžíkové, Jana Fišera a Iva Kahánka – a především obětavost jejich učitelů. Koncert v režii Petra Václava je nadále ke zhlédnutí na stránkách Pražského jara.
