Santa Cecilia s Jakubem Hrůšou

Jakub Hrůša připravil s legendárním římským orchestrem, jehož celý název zní Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, neobyčejně zajímavý program sestavený z děl významných tvůrců 20. století, Martinů, Gershwina a Rachmaninova, jež byla vytvořena v rozpětí necelých třiceti let, v období 1925–1955. Žánrová pestrost a inspirativní podněty, jež nabízí vzájemná konfrontace všech tří děl – to jsou hlavní dramaturgické kvality takto komponovaného večera. Vrcholné dílo pozdního období Bohuslava Martinů, Fresky Piera della Francesca, H 352, spadá do okruhu děl výtvarných inspirací, jež jsou u Martinů především intimní reflexí, zpracováním dojmů inspirovaných cyklem fresek v chrámu sv. Františka v Arezzu, který Martinů navštívil v dubnu 1954. Jejich hudební jazyk činí na mne dojem, že je, přes neobyčejnou strukturální složitost a sofistikovanost, jakousi retrospekcí, návratem – pokud jde o barevnost postimpresionistické partitury, hýřivě pracující s delikátními témbrovými proměnami všeho druhu – ke stylu pařížského období Martinů, mj. k rousselovským inspiracím. Podobně možno nalézt jisté bilancující momenty i v Symfonických tancích, op. 45 Sergeje Rachmaninova, jeho posledním díle z roku 1940, jež možno nahlížet jako dílo završující tvůrcovo celoživotní směřování. Je zde citováno vstupní téma jeho 1. symfonie, v závěru pak zazní tropa Dies irae (stejně jako ve slavné Rapsodii na Paganiniho téma) a rovněž se objeví distinkce z chorální kompozice Vsjenoščnoje bděnije z roku 1915. Mezi tyto dvě skladby rámující večer pak byl vložen maximálně kontrastující střed, Klavírní koncert in F George Gershwina z roku 1925, dílo vyvolané objednávkou Waltera Damrosche, v němž Gershwin usiluje o další rozvíjení jazzového idiomu, na rozdíl od předchozí Rhapsody in blue tentokrát na půdě převážně klasicky formovaného koncertu. 

Třívětá orchestrální suita Martinů byla skvělou volbou potud, že maximálně zvukově vyhovuje naturelu orchestru Santa Cecilia, vynikajícího tělesa s velkou tradicí. Jakub Hrůša přistupuje k Freskám jako k témbrově opulentnímu obrazu, jehož volumen se rozprostírá od prchavého sonorismu vstupního Andante, ikonicky líčícího shluk žen s královnou ze Sáby, přes Adagio, jež je ohlasem Legendy o kříži, nazvané Konstantinovo vidění, až k závěrečné kaleidoskopické rekapitulaci dojmů z tohoto velkolepého díla rané renesance. Zvuk římského orchestru je jedna smyslná báseň, zasloužil by však lepší akustiku, než může nabídnout Smetanova síň. Takto, ze 16. řady, si opravdu netroufám naplno ocenit jemné valéry tohoto bohatě diferencovaného zvukového plynutí, zvláště ne orchestrálního pléna. Tento jistě jemně diferencovaný, mámivě opalizující zvuk, mi vzdáleně připomínal respighiovské kreace slavného tělesa, ale do bližších srovnání se raději nebudu pouštět, mohl bych se dozvědět, že posluchači v prvých řadách, neřkuli na balkoně, slyšeli něco dost jiného. Takto mohu jen vyjádřit jakýsi povšechný dojem: Hrůšovo pojetí působí na mne spíše úhrnnými konturami, zcelující celkovou linií, ve srovnání s referenční studiovou nahrávkou Rafaela Kubelíka (jemuž bylo dílo věnováno) s Royal Philharmonic, která výtvarné asociace evokuje jaksi bezprostředněji, díky propracovanějším kontrastům v dynamice a barvě. 

Přiznám se, že jsem vždycky měl s Gershwinovým Koncertem in F jisté problémy, považuji ho spíše za dobový experiment, nepochybně zajímavý, leč nikoli ve všem všudy vydařený. Gershwin se snažil vyhovět požadavkům technické náročnosti vytrvalým užitím jakéhosi toccatového stylu, repetičního úhozu v nejrychlejším tempu, odcizil se tím však trochu jazzovému projevu. Ještě nejlépe na mne působila volná věta, přinášející bluesové intonace, kde se interpret klavírního partu, americko-ruský pianista Kirill Gerstein, s dirigentem nejlépe shodl ve výraze i tempu. Oba přistupují k tomuto dílu spíše od klasického konce, ostatně je to koncert vědomě evropského střihu, tak proč ne. Formativní vliv Debussyho i Ravela je zde jasně slyšitelný a převažuje nad americkými intonacemi. I prvá charlestonová věta takto vyzněla, na Rapsodii si posluchač vzpomněl snad až v pěkně vypointovaném závěrečném Grandiosu, jež přivádí koncert k vyvrcholení, aby pak přece jen vlastní závěr vyzněl ve stylu delikátního blues.

Symfonické tance Sergeje Rachmaninova jsou velmi vděčným orchestrálním kouskem, který poskytuje dost příležitostí, aby se hráči všech sekcí mohli blýsknout. Především je to však mistrovsky instrumentovaná kompozice, s výrazným, energetickým rytmickým živlem, formovaná pestrými změnami nálad a orchestrální faktury. I průměrné provedení se nemůže minout účinkem, a toto bylo provedení po všech stránkách skvělé, pravda hodně efektní, ale nikdy mělké. Strhující provedení, které beze zbytku zúročilo všechny kvality uložené v partituře. Mělo vitalitu, nezkrotně pulzující energii, brilanci a svěžest v dechových sólech, měkce znějící žestě, pikantní témbr altsaxofonu. Ostré harmonické zvraty, rys tak typický pro pozdního Rachmaninova, stejně jako instrumentační rafinovanost, vyznívaly s maximální přesvědčivostí, skvěle například vyznělo drastické téma, jímž vrcholí úvodní Non allegro. Taneční živel naznačen s cudností, zcela v intencích autora, který záměrně nikdy nechce své valčíkové rytmy rozjet naplno. Efektně vystupňovaný závěr suity vyvolal ovace, vysoce úspěšný večer byl pak zakončen dvěma smetanovskými přídavky, Furiantem a Skočnou z Prodané nevěsty.