Kdo se 15. prosince nedal odradit naplno kralující zimou, posilovanou třeskutým mrazem, a zavítal do Rudolfina, ten odcházel se srdcem písňově oblaženým. Pražské publikum mělo možnost strávit tento večer ve společnosti slovenské sopranistky Simony Houda Šaturové a klavíristy Pavla Kašpara . Nebojím se říct, že to byla společnost více než milá. Zpěvačka na začátku koncertu ohlásila hlasovou indispozici, avšak díky její skvělé technice se tato nepříjemnost projevila víceméně pouze na drobné redukci repertoáru. V první polovině večera zazněly nejdříve písně W. A. Mozarta, přičemž hned při úvodní Ridente la calma, která je asi nejznámější Mozartovou písní a blíží se svým charakterem spíše árii, dokázala Šaturová posluchače doslova odzbrojit. V několika minutách líbezného dílka nabídla medově jemné, ale pevně vedené piano i nezaměnitelně zabarvený plný hlas skrývající velkou citovou hloubku, udivující škálu výrazových odstínů a v neposlední řadě nespornou pěveckou inteligenci. Výrazně odlišnou rovinu předestřela například v dramatické písni Der Zauberer (Čaroděj), která by se v jejím podání dala s trochou nadsázky nazvat hereckou etudou s titulem „Zděšení na sto způsobů“. Ve Straussových písních dostal více prostoru i klavírista Pavel Kašpar, který uměl vést klavírní part dokonale nenápadně ve prospěch sólistky i v bouřlivějších pasážích. V druhé polovině večera zazněly písně Franze Schuberta. S velkým ohlasem publika se setkala například známá Die Forelle (Pstruh) nebo Die Rose (Růže). V poslední písni, či spíše pastorální scéně, Der Hirt auf dem Felsen (Pastýř na skále) se jako host večera představila klarinetistka Ludmila Peterková , která se Šaturovou předvedla kouzelně odvyprávěný melodický dialog. Závěrečná část písně nese poselství očekávání jara a tak koncert došel k závěru v nadějných vyhlídkách na teplejší dny, ale snad i na další setkání s touto obdivuhodnou zpěvačkou.
